top of page
Vyhledat

Konflikt s vyhýbavým partnerem: 5 kroků k úspěšnému překonání bariéry

Láska je vážně omamný koktejl hormonů štěstí a touhy po blízkosti. Magnet, který nás přitahuje k našim vyvoleným jako mouchy na med. Ale ouha, co to? Po prvotní sladké opojnosti najednou narážíme na trní nedorozumění, kopce konfliktů a propasti partnerských krizí.

Zejména pokud se váš drahý protějšek vyznačuje vyhýbavým vztahovým stylem, může to být jízda jako na horské dráze. Jeden den vás zahrnuje pozorností a něhou, abyste si další den bezmocně ťukali na zavřené dveře jeho srdce. Jak z toho ven, aby vaše láska neskončila jako Titanic?

Nebojte, i pro takové případy má vztahová psychologie pár es v rukávu. V tomto článku se společně ponoříme do hlubin dynamiky vyhýbavé vztahové vazby a probereme 5 kroků, jak zvládat konflikty s tímto druhem partnera. Nasaďte si klobouk zvídavého badatele a vykročme na stezku porozumění!

Co se v tomto průvodci džunglí vyhýbavých vztahů dozvíte:

  1. Co je vyhýbavý vztahový styl a proč vzniká

  2. Jak se projevuje a řeší konflikty

  3. Proč si úzkostní lidé často volí vyhýbavé partnery

  4. 5 kroků ke zvládnutí konfliktů s respektem a pochopením

  5. Jak z bludného kruhu obav vykročit na lanovku důvěry a blízkosti


Sledovat na Spotify



Co jsou vztahové styly a odkud se berou strasti nás nejistých lidoopů


Vztahové styly nebo typy attachmentu, chcete-li vztahové vazby, jsou takové naše vnitřní GPS navigace ve světě vztahů. Formují se v dětství na základě zkušeností s primárními pečovateli, obvykle rodiči. Pokud nám rodiče byli nablízku, naladění na naše potřeby a poskytovali bezpečné zázemí, vyvinuli jsme si zdravou jistou vazbu. Ta nám umožňuje v dospělosti snáze navazovat intimní vztahy, vyjadřovat emoce a zvládat odloučení.

Ovšem ne každý měl to štěstí na "dost dobré" rodiče, jak je nazývá britský psychoanalytik Winnicott. Někdo zažil odmítání, nedostupnost či přílišnou kontrolu ze strany pečujících osob. A tak se zrodil strach z opuštění nebo z pohlcení druhými. Strach, který nás nutí buď zoufale lpět na vztazích, nebo se jim preventivně vyhýbat.

Těmto dvěma strategiím se odborně říká úzkostná a vyhýbavá vztahová vazba. Úzkostně nastavený člověk má tendenci se ve vztahu příliš rozpouštět, ztrácet sám sebe a nutkavě vyžadovat potvrzení lásky. Vyhýbavě navázaný jedinec zase touží po nezávislosti, emočnímu projevování se vyhýbá a blízkost vnímá jako ohrožující.

Nejde o poruchy ani o neměnný osud. Jde o naučené způsoby vztahování, které nám v dětství pomáhaly přežít a zajistit si alespoň nějakou dávku pozornosti a přijetí. Byla to naše verze hesla "co tě nezabije, to tě posílí". Jen někdy posílí až moc – třeba v pancíř osamělého bojovníka.

Pokud chcete zjistit, jaký je váš vztahový styl, zkuste si online test na mých stránkách. Může to být startovní čára vaší cesty k uvolněnějším a naplňujícím vztahům.


Praktickému postupu, jak svůj vztahový styl změnit jsem také věnoval celou audioknihu, vlastně audiokurz, který se jmenuje “Láska, strach a lidoopi”, kde vás v 11 hodinách audionahrávek a 260 stranách textu krok za krokem provedu změnou vztahu k sobě i druhým.


Najdete ho také na webu společně s hodinovou kapitolou zdarma. Tahle věcička zdarma je vlastně samostatná audiokniha, která vás provede změnou svého vnitřního kritika na přátelského spojence. Tak to by na úvod stačilo. Pojďme se teď podívat na to, ci je vlastně za vyhýbavostí vašeho protějšku.

Co je vyhýbavý styl a proč vzniká aneb Ježci v kleci

Lidé s vyhýbavým stylem lidé jako by se řídili heslem "nejlepší obrana je útěk". V dětství obvykle zažili rodiče, kteří byli emočně nedostupní, chladní či zahlcení vlastními problémy. Naučili se spoléhat hlavně sami na sebe a potlačovat své citové potřeby. Vybudovali si kolem srdce tlustou zeď a na ní ceduli "vstup jen na vlastní nebezpečí".

Vyhýbavý jedinec může navenek působit sebevědomě, nezávisle, jako svobodomyslný dobrodruh. Pod povrchem ho ale sžírá strach ze závislosti, ztráty kontroly a vlastní zranitelnosti. Touží po lásce jako každý, ale zároveň se jí děsí. Má pocit, že s nikým nemůže počítat, že ho druzí stejně vždy zklamou nebo omezí.

A tak se stahuje do své ulity při sebemenším náznaku očekávání či nároku druhého. Může působit odtažitě, chladně, jako netýkavka. Je mistrem v držení si odstupu – ať už fyzického nebo pomocí humoru, intelektualizace či bagatelizace emocí. Chce si zachovat svobodu a nezávislost, i kdyby měl zvadnout osamělostí.

Pod krunýřem se ale často skrývá zraněný, vystrašený ježek, který se k smrti bojí, že ho nikdo doopravdy nemá rád a neopustí ho. Má nízké sebevědomí a pocit, že si lásku nezaslouží. A tak radši předem prchá, než by riskoval další bolestné odmítnutí.

Jak se vyhýbavý styl projevuje a jak řeší konflikty aneb “neřeším”

Partneři a partnerky vyhýbavých jedinců by o jejich komunikačních strategiích mohli napsat knihu. "Jak jsem se díval/a na zavřené dveře", "77 odstínů mlčení" nebo "Kam se poděly mé emoce".

Vyhýbavý partner má totiž tendenci se konfliktu vyhýbat jako čert kříži. Jakmile větří emoce, stahuje se do svého doupěte. Může odejít z místnosti, změnit téma, mlčet jako zařezaný nebo konflikt intelektualizovat a bagatelizovat. "Ale no tak, to přece není zas tak důležité, nerozebírejme to."

Jeho mottem je "hlavně zachovat klid a odstup". Navenek může působit chladně a netečně, jako by ho nic nezajímalo. Pod maskou se ale zmítá v úzkosti z vlastní zranitelnosti a z možné ztráty kontroly. Emoce v něm vyvolávají paniku, protože má strach, že jimi bude zahlcen nebo se mu vymknou z rukou.

A tak tasí svou oblíbenou zbraň – rozumové argumenty. Pokouší se konflikt umlčet logikou, zlehčováním nebo odkazy na vyšší principy. "Podívej se na to z nadhledu, žádný vztah není dokonalý, neber to tak vážně." Jenže tím partnera často ještě více rozčílí a znejistí. Ten má pocit, že jeho pocity nejsou brány vážně, že se s ním manipuluje.

V extrémních případech může vyhýbavý partner úplně zmrznout, disociovat nebo vyhrožovat rozchodem. To je jeho poslední trumf, když už neví, kam z konopí. Doufá, že šokovou terapií zastaví tu závratnou smršť emocí a nároků, které se na něj valí.

Vypadá to beznadějně? Ale kdepak! I mistr úniků a strážce hradu Samoty touží ve skrytu duše po blízkosti a přijetí. Jen potřebuje hodně trpělivosti, porozumění a láskyplné důslednosti, aby svou bariéru pomalu rozpustil.

Proč si často lidé s úzkostným vztahovým stylem najdou vyhýbavého partnera aneb sednu si na trní, ať se mám s kým hádat

Říká se, že protiklady se přitahují. A v případě úzkostných a vyhýbavých to platí dvojnásob. Tihle dva se k sobě často přitahují jako magnety, i když si pak vzájemně lezou na nervy jako pes a kočka.

Úzkostně lidé jako by měli radar na nedostupné partnery. Čím více se jim vyhýbavý protějšek vzpírá a drží si odstup, tím usilovněji se snaží jeho lásku získat. Je to takové jejich bolestné kouzlo – čím méně je partner k dispozici, tím víc po něm touží a snaží se ho "opravit".

Vyhýbavý partner zase oceňuje na úzkostném jeho vřelost, pečovatelství a schopnost intimity. Cítí se s ním zprvu dobře, obletován, hýčkán. Jenže po čase mu dojde, že se po něm chce čím dál víc blízkosti a závazků. A spustí se poplach – jeho vnitřní ježek se schoulí do klubíčka a řekne "dost, žádné tulení, zpátky do brlohu.


A začarovaný kruh je na světě. Čím víc se úzkostný partner snaží vyhýbavého přiblížit, tím víc ten mizí v dáli. A čím víc se vzdaluje, tím zoufalejší a dotěrnější úsilí úzkostný vyvíjí. Oba se točí na partnerském kolotoči a marně hledají tlačítko stop.

Tragické? Ale vůbec ne. Je to spíš příležitost k růstu a vzájemnému obohacení. Pokud ovšem oba partneři pochopí, co se v nich skutečně odehrává a naučí se s tím pracovat. A že to chce notnou dávku sebepoznání, empatie a ochoty opustit své zažité bunkry.

Takže si představme, že jste v tom. Váš vyhýbavý protějšek právě utekl do své jeskyně a vy zuříte, fňukáte nebo naléháte přede dveřmi. Co s tím? Oprašte své bederní roušky, vykročíme na cestu proměny konfliktů v porozumění.

Krok 1: Představte problém konkrétním způsobem aneb Sundejte masku relationu sapiense

Když se na vás vyhýbavý partner mračí zpoza své barikády, je těžké nezačít křičet, plakat nebo prosit. Mozek vám velí "dělej něco, rychle, nebo o něj přijdeš!". Jenže právě tehdy je třeba se nadechnout, usebrat rozum a vzpomenout si, že nejste šimpanz ve spárech paniky.

První krok ke konstruktivnímu řešení je představit problém konkrétně a věcně, bez příkras emocí. Jako byste byli mimozemšťani a popisovali nelogické chování pozemšťanů. Žádné "ty mě nemiluješ" nebo "vždycky mi tohle děláš", ale popis situace, která nastala.

Třeba: "Všiml jsem si, že já ti píšu mnohem častěji než ty mně. Trápí mě to a mám pak tendenci to neúměrně rozebírat. Mohli bychom vymyslet způsob, jak spolu lépe komunikovat a vyhnout se zbytečným hádkám?"

Vidíte ten rozdíl? Nejde o obvinění, ale o popis problému, který se dotýká vás obou. Nejde o nálepkování partnera, ale o vyjádření vlastních obtíží. A hlavně – je to pozvánka ke společnému řešení, ne manipulativní nátlak.

Vyhýbavý mozek totiž nesnáší emocionální vydírání a snahy o kontrolu. Jakmile zavětří "musíš", udělá čelem vzad a peláší do dáli s vlajkou "svoboda nebo smrt". Ale když mu problém předložíte jako rébus, který můžete rozlousknout jen společně, spíš zvedne jedno obočí a zapojí své mozkové závity.

Je to takový způsob, jak obejít jeho obranný val. Místo marného bušení na bránu ho pozvete na neutrální půdu rozumu, kde se může cítit bezpečněji. A třeba pak otevře i pomyslná vrátka k sobě, kdo ví.

Krok 2: Buďte si vědomi vlastních spouštěčů aneb Krotitelé vnitřních šelem v akci

Znáte ten vtip o dvou šimpanzích psycholozích? Ptá se jeden druhého: "Jak funguje ta tvá terapie vztahů?". A druhý odpoví: "Skvěle, už se mi podařilo dostat všechny páry od sebe!"

Někdy si tak připadám při pomoci lidem s úzkostnou a vyhýbavou vazbou. Jeden partner se děsí samoty a opuštění, druhý zase utonutí ve vztahu a ztráty sebe sama. A teď se v té džungli nesourodých potřeb vyznejte a najděte cestu ven!

Ale jde to, nebojte. Druhý krok k mírumilovnému soužití spočívá v sebepoznání. V uvědomění si vlastních emocionálních spouštěčů, které nás nutí běžet do boje nebo dát se na útěk. V pochopení, odkud se berou a jak s nimi zacházet, abychom konflikt ještě nevyhrotili.

Pokud jste třeba úzkostní, vaše radary neustále pátrají po známkách odstupu nebo nezájmu partnera. Stačí, aby se na vás podíval bez obvyklého úsměvu či neodpověděl hned na zprávu a spustí se poplach. Pocit paniky, že vás nemá rád, že vás opouští, že jste zase zklamali.

V tu chvíli se snadno stanete neodbytným lovcem pozornosti a ujištění.

Jenže tím svého ježka ještě víc vyplašíte a zaženete do jeho bodlinatého krunýře. On si to vyloží jako nátlak, vy jako jeho chlad a nezájem. A začarovaný kruh je na světě.

Co s tím? Za prvé si své spouštěče zmapovat a naučit se je rozpoznávat v akci. Třeba si říct "aha, už se to zase děje, už se bojím odmítnutí a snažím se ho ukecat, asi je čas na pauzu". Za druhé si vypěstovat způsoby, jak se uklidnit a nereagovat zbrkle pod tlakem emocí.

Může to být hluboké dýchání, odvedení pozornosti jinam, zavolání příteli nebo terapeutovi. Cokoliv, co přeruší pochod úzkostného mozku a vrátí vás do přítomnosti. Do stavu, kdy se můžete rozhodnout, jak zareagovat, místo abyste jednali pudově jako šimpanz v ohrožení.

A pak tyhle dvě dovednosti využít uprostřed konfliktu a pojmenovat, co se ve vás děje. Třeba: "Cítím, jak se ve mně zvedá panika, že mě odmítáš a nechceš se mnou mluvit. Potřeboval bych chvíli pauzu, projít se a uklidnit se, než budeme pokračovat. Vraťme se k tomu za půl hodiny, ano?"

Tím dáváte partnerovi najevo, že jste si vědomi svých zranitelných míst a umíte s nimi pracovat. Že jim nepodléháte, ale využíváte je k zlepšení komunikace. A to je sakra přitažlivé a inspirativní, to vám povím!

Vyhýbavý partner si zase může všímat, kdy se v něm spouští poplach ze zahlcení a touha zmizet v dáli. Může si dovolit prožít tu paniku a nejednat dle ní hned. Nadechnout se, uzemnit a říct si "to je jen moje stará vzpomínka z dětství, teď jsem v bezpečí a můžu zůstat a vyjádřit se".

Může dát partnerovi vědět "Cítím nutkání stáhnout se teď do sebe a přerušit naši debatu. Je toho na mě moc najednou. Potřebuju chvíli o samotě, abych si srovnal myšlenky, pak se můžeme bavit dál. Neodcházím nadobro, jen potřebuju pauzu".

Tím dává vědět, že jen potřebuje nabrat dech, ne že ho odmítá nebo ignoruje. Že mu na něm a na jejich vztahu záleží, jen má jinou potřebu tempa a prostoru. A to je pro úzkostného partnera velká vzpruha a útěcha, věřte mi.

Sebereflexe a komunikace skutečných potřeb je poloviční výhra. Ukazujeme tím jeden druhému i sami sobě, že jsme víc než naše strachy. Že nejsme bezmocní trosečníci ve vlnobití emocí, ale kapitáni svých korábů. A s takovým projevem zralosti a sebepéče se zvyšuje šance, že nás partner bude brát vážně a snažit se nám vyjít vstříc.

Krok 3: Sdílejte emoce bez obviňování, s brýlemi empatie lépe uvidíte

Emoce jsou v konfliktech jako sloni v porcelánu. Valí se obývákem vztahu, dupou a troubí a činí paseku. Hlavně partnerovi s vyhýbavou vazbou způsobují husí kůži a nutkání vyskočit z kůže. Neví si s nimi rady, děsí ho a uvádí do rozpaků.

Jenže emoce nejsou totéž co konflikt. Jsou to cenné signály našich potřeb a obav. A odstřižením se od nich se vzdáváme mapy k sobě samým i k druhým. Proto je při hádkách tak důležité se od nich neoprostit, ale projevit je neútočným, otevřeným způsobem.

Úzkostný partner má sklon chrlit svoje emoce jako horkou lávu, která partnera zavalí a popálí. "Ty mě vůbec nechápeš, nezajímáš se o mě, vždycky mě necháš ve štychu!" Jenže vyhýbavý partner pak spíš zatne zuby a zaleze do sklepa vzteku a studu, než aby se rozpovídal.

Klíčem je naučit se mluvit o svých pocitech z pozice zranitelného Já, ne útočícího TY. Třeba: "Cítím se osaměle a smutně, když se několik dní nevidíme. Chybíš mi a uvítal/a bych, kdybychom trávili víc času spolu. Jak to vnímáš ty? Co si o tom myslíš?"

Tím dáváte partnerovi šanci se ke svým emocím připojit, ne se bránit proti obvinění. Ukazujete svou lidskou tvář, ne fasádu soudce. A zároveň se upřímně zajímáte o jeho pohled, ne jen o prosazení toho svého.

Vyhýbavý partner zase občas za chladnou zdvořilostí skrývá sopku emocí, které ho děsí a zahanbují. Může mít vztek, strach, lítost, touhu, ale bojí se, že tím ztratí svou nezávislost a image nezranitelnosti. A tak radši mlčí nebo mluví o počasí.

Přitom by stačilo říct "Mrzí mě, že jsem tě zklamal. Sám si s tím nevím rady a mám strach z tvé reakce. Záleží mi na tobě, jen někdy potřebuju víc prostoru, abych mohl být sám sebou. Pojďme vymyslet, jak to skloubit dohromady."

Tím by dal najevo, že mu na vztahu záleží, jen prostě funguje trochu jinak. Že chce být dobrým partnerem, i když občas potřebuje vypadnout z dosahu radaru lásky, aby se nadechl. A že ho mrzí, když tím druhému způsobí bolest, i když to třeba není schopen hned napravit.

Sdílení zranitelných emocí odzbrojuje a sbližuje. Snímáme krunýř, pod kterým jsme všichni stejní – toužící po přijetí a lásce, bojící se opuštění a odmítnutí. A tím se otevírá cesta ke skutečnému dialogu, kde jsou obavy a potřeby obou vyslyšeny a zohledněny.

Někdy to chce ubrousit hrany humorem – třeba "Jsem vztahový ježek, občas se potřebuju schovat do bodlinatého klubíčka, ale pak zase vylezu a rád se pomazlím". Protože uznat svou směšnost a nedokonalost je projev síly a moudrosti.

Krok 4: Pokládejte otevřené otázky a pootevřete dveře ve zdi

Jednou z nejpalčivějších ran v partnerských sporech je pocit nepochopení a neuznání. Každý si hájíme svou pravdu a máme pocit, že ten druhý si hledí jen té své a nás nebere vážně. Dialog se mění v dva monology hluchých a frustrace bují jako plevel.

Jedno z tajemství dobrých vyjednavačů je umění klást otevřené otázky. Ne výslechové, manipulativní nebo návodné otázky, ale skutečné pozvánky do světa toho druhého. Otázky typu "A jak to vidíš ty?", "Co si o tom myslíš?", "Co bys potřeboval/a, aby se to zlepšilo?"


Tím dáváme partnerovi prostor vyjádřit svůj úhel pohledu bez obav z odsouzení. Ukazujeme, že nám na jeho vnímání záleží a chceme mu porozumět. I když se nám to třeba nelíbí a nesouhlasíme s tím.

Pro vyhýbavého partnera je tohle obzvlášť důležité. Potřebuje cítit, že má svobodu projevit svou individualitu, že po něm nechceme papouškovat naše názory. Že nám jde o výsledek, který bude vyhovovat oběma, ne o výhru za každou cenu.

Když se úzkostný partner zeptá "Jak bys chtěl trávit spolu volný čas, aby sis připadal spojený se mnou i sám sebou?", zní to jinak než "Chci, abychom spolu trávili každý víkend, to snad není tak těžké splnit!"

Otevřené otázky jsou jako kouzelný klíč od brány zatarasených úst. Vytvářejí bezpečný prostor pro sebeprojevení, zvědavost místo nátlaku. A často vedou k překvapivým vhledům a tvořivým řešením, která by nás samotné nenapadla.

Dávají najevo, že pravda neleží jen na jedné straně barikády. Že moudrost vztahu spočívá ve skládání střípků poznání obou partnerů. A že cílem hádky není dát mat druhému, ale společně upéct dort důvěry a spolupráce.

Samozřejmě to chce trpělivost a ochotu slyšet i věci, které se nám nepozdávají. Ale věřte mi - je úžasně osvobozující odložit štít bojovníka a zvednout praporek zvídavosti. Protože tam, kde se ptáme, tam přestáváme soudit. A kdo nesoudí, ten otevírá dveře lásce.

Krok 5: Stanovte další kroky a vydejte se společně vpřed navzdory rozdílům

Když už jste v zápalu konfliktu naplno odhalili svá zranitelná místa, obrnili se empatií a provedli výzvědnou misi do partnerových vod, je čas na malou dohodu. Na konkrétní plán, kudy a jak dál, abyste nespadli zpátky do bažiny hádek.

Můžete se domluvit na dalším dialogu za několik dní, až oba vstřebáte nové informace a vychladnou emoce. Stanovit si pár bodů, v čem se budete snažit vyjít si vstříc. Ocenit pokrok a vyjádřit si uznání za snahu i upřímnost.

Nemusí to být hned všeobjímající prohlášení věčné lásky a dokonalé harmonie. Stačí malé krůčky, ze kterých se časem stane nový tanec. Třeba "Zkusím být pozornější a napsat ti, když budu muset zrušit schůzku". Nebo "Pokud zas odběhnu do své sluje, dám ti vědět, že se za pár hodin ozvu, až si to přeberu".

Důležité je nepropadnout falešným slibům a nárokům. Vyhýbavý partner se musí učit vykukovat čumáček ze svého ježčího krunýře, ale nejde chtít, aby naráz odhodil všechny bodliny a salto pozpátku. Úzkostný partner se zas potřebuje otužovat v plavbách nejistoty a samostatnosti, ale nemůže doufat, že ze dne na den přestane toužit po blízkosti a útěše.

Jde o to ocenit nepatrné vítězství na bitevním poli vztahů. Každé drobné gesto vstřícnosti, každý okamžik zranitelnosti a ochoty vyjít z ulity je zázrak a dar. A přesně tyto třpytivé střípky skládají mozaiku láskyplného a trvalého partnerství.

A nebojte, i když se občas pohádáte a zaseknete ve starých potížích, to k životu patří. Důležité je nezůstat v zákopu, ale znovu se nadechnout a vykročit na neutrální území. Připomínat si, že ten druhý je víc než jeho obranné mechanismy. Že i když vidíte krajinu vztahu každý z jiného pólu dalekohledu, díváte se na totéž slunce.

Můžete se po hádce i odlehčeně škádlit - "Tak co, partnerský ježku, už jsi ochoten vykouknout čumáček a dát mi pusu?". Humor a nadhled dokáží zázraky, když přijdou po upřímném sdílení a vyjasnění. Ukazují, že se umíte povznést nad své šimpanzí já a užívat si jeden druhého i s vašimi lidskými šrámy.

Časté otázky a odpovědi

  1. Co dělat, když partner odmítá o problémech mluvit? Nenuťte ho a dejte mu čas. Vyjádřete, že vám na vztahu záleží a jste k dispozici, až bude připravený. Mezitím pracujte na svém klidu a sebedůvěře. Vzpomeňte si, že nejste špatní, jen máte jinou citlivost.

  2. Jak si říct o potřeby, když mám strach z odmítnutí? Zhluboka dýchejte a připomínejte si, že vaše potřeby jsou oprávněné. Mluvte o nich já-formou, bez obviňování. Třeba "Cítím se osaměle, potřeboval/a bych více kontaktu. Pojďme vymyslet, jak to skloubit s tvým prostorem." Najděte způsob, jak se neodmítat sami.

  3. Co když nejsem spokojený či spokojená s mírou blízkosti, jakou je partner ochoten dávat? Upřímně zvažte, nakolik je pro vás daný kontakt a závazek důležitý. Rozlišujte zásadní věci od těch, na kterých můžete pracovat sami. Pokud cítíte hluboké neuspokojení a neochotu partnera hledat kompromis, zvažte, zda je vztah životaschopný. Ale nejdřív to poctivě promluvte.

  4. Jak odpustit partnerovi, že není tak pozorný a pečující? Uvědomte si, že nejde o jeho nezájem, ale odlišné nastavení. Pečujte o své rány z minulosti, abyste je tolik nepromítali do přítomnosti. Važte si projevů lásky, které vám dává, i když jsou jiné než vaše. A hlavně buďte pozorní a pečující k sobě!

  5. Je rozdíl ve vztahu něco, co se dá překonat, nebo je lepší hledat někoho podobného? Záleží na míře, povahách a ochotě pracovat na sobě. Určité rozdíly jsou zdravé a obohacující, příliš velké vedou k neshodám. Nejde o shodu za každou cenu, ale o sladění bazálních potřeb bezpečí, důvěry a uznání. Když jsou oba ochotní vycházet si vstříc, attachmenty se dají "přeladit". Ale chce to kuráž podívat se do zrcadla i do očí milovaného "protivníka".

Závěrem - cesta z pralesa na planinu důvěry

Milí průzkumníci nitra a přeborníci a přebornice ve vztazích, doufám, že vám těchto 5 kroků pomohlo lépe pochopit krajinu úzkostného a vyhýbavého vztahového stylu. A možná se i pousmát nad tím, jak se občas chováme jako divoké opice, když se cítíme nejistí a ohrožení.

Vím, že to není snadná cesta. Že se při konfliktech s vyhýbavým protějškem občas cítíte jako Tarzan volající z plných plic své umíněné Jane, zatímco ona se houpá na liáně v protisměru. Frustrace, beznaděj a vztek jsou pochopitelné a lidské reakce.


Ale věřte, že každý váš pokus o empatii, sebereflexi a respektující komunikaci je jako kapka přetvářející krasové podzemí. Že trpělivým omíláním kamenů svého ega a strachů nakonec vytvoříte nádherné jeskyně porozumění a intimity.


Sám znám ty nezdolné hradby kolem srdce z obou stran. Sám jsem v životě dělal ježčího samotáře i octomilku dychtící po laskání. A vím, že jediná cesta z toho bludného lesa vede skrze upřímnost k sobě, soucit k druhým a odvahu být autentický v celé své kráse i bídě.

Někdy to chce pomocnou mapu či kompas od zkušeného průvodce.


Proto jsem sepsal tyto audiopokusy a meditace, abych vám z pozice profesionálního průvodce druhých i věčného studenta vztahů nabídl pár tipů a povzbuzení:


Napsal a nahrál jsem pro vás audioknihu "Láska, strach a lidoopi" - 11 hodinový audiokurz, kde vás provedu cestou od nejisté vztahové vazby k zdravějšímu vztahování krok za krokem.


Mám pro vás zcela zdarma také audioknihu "Vnitřní dialog a vnitřní rodina" - 60 minutové audio dobrodružství, které vám ukáže, jak proměnit svého vnitřního kritika na laskavého spojence a své vnitřní a vnější vztahy na přeci jen příjemnější prostor k bytí.


A pokud chcete zjistit, jestli se víc podobáte úzkostnému šimpanzi nebo osamělému ježkovi, vyzkoušejte online test na mém webu na nervy a na pohodu. Třeba v sobě objevíte zvířecí moudrost, o které jste dosud nevěděli!


Ať už je váš vztahový styl jakýkoliv, pamatujte - jste úžasní a zasluhujete si lásku a pochopení. I váš "protivný" protějšek je jen vystrašený tvor prahnoucí po přijetí. A někdy stačí odložit klacek evolučních reflexů a podat si tlapky v nové tanci důvěry.


Na závěr bych vám chtěl vzdát hold za odvahu probírat se houštnami citů a vztahů. Vím, že to není procházka růžovým sadem, spíš občas prodírání se trnitými keři a plavba rozbouřenými řekami emocí. O to větší respekt zasloužíte za každý pokus o laskavost a moudrost místo zraňování.


Ať už se právě houpete na liáně lásky, nebo odpočíváte v koruně single života, přeji vám, abyste neztráceli kontakt se svým vnitřním Tarzanem. S tou divokou, svobodnou a milující bytostí, jakou v jádru jste.


A kdybyste potřebovali průvodce na cestě pralesem vztahů, ozvěte se. Rád vám budu domorodým šamanem mapujícím terén vašeho nitra i horlivým gorilím stařešinou předávajícím moudra i banány laskavosti. Ať se vám daří dobře šplhat, houkat i objímat!

13 zobrazení

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše
bottom of page