Zjistěte, proč se ve vztazích neustále točíme v kruhu a jak můžeme tuto spirálu přerušit.
V tomto dílu podcastu "Na nervy a na pohodu" se Adam, váš průvodce světem emocí a vztahů, ponoří do tajů vztahových stylů a vysvětlí, proč se někdy zdá, že se v našich vztazích neustále točíme v kruhu.
Co se v podcastu dozvíte:
Jaký vliv má naše předchozí zkušenost na současné vztahy.
Co jsou to vztahové styly a jak nás formují.
Jaké jsou typické vzorce chování, které ve vztazích opakujeme.
Proč je důležité cítit se ve vztahu v bezpečí a jak toho dosáhnout.
Praktické kroky k změně našeho přístupu k vztahům a k sobě samým.
Shrnutí podcastu
Adam začíná tím, že zdůrazňuje, jak jsou vztahy zásadní pro naše životy a jak naše chování a prožívání vztahů ovlivňuje naši blízkost k ostatním. Poukazuje na to, že naše vztahy nejsou jen o tom, co si vybereme, ale také o tom, jak jsme naučeni vztahy prožívat a jaké máme vztahové styly, což ovlivňuje, jak se ve vztazích chováme a jaké vzorce opakujeme.
Adam dále vysvětluje, že existují čtyři základní vztahové styly: bezpečný, úzkostný, vyhýbavý a zahlcený, a že každý z nich se formuje na základě našich raných zkušeností a interakcí s blízkými. Tyto styly pak ovlivňují, jak reagujeme v dospělosti na vztahové situace, jak řešíme konflikty, jak se cítíme v blízkosti druhých a jak si budujeme nebo udržujeme vztahy.
Přechází k tomu, jak můžeme pracovat na změně našich adaptačních strategií a jak můžeme rozvíjet bezpečnější vztahové styly. Zdůrazňuje význam sebeuvědomění, vlastní péče a práce na pocitu bezpečí v našich vztazích. Nabízí konkrétní strategie, jak si budovat bezpečnější a plnější vztahy, včetně komunikace potřeb, nastavení hranic a učení se důvěřovat.
Adam uzavírá povzbuzením posluchačů, aby byli zvědaví na své vztahové vzorce, pracovali na svém pocitu bezpečí a otevřeli se možnosti budovat zdravější a šťastnější vztahy. Připomíná, že změna je možná a že každý krok směrem k lepšímu pochopení sebe sama a svých vztahů je krokem k plnějšímu a šťastnějšímu životu.
Transkript:
Vítám vás u dalšího dílu podcastu Na nervy a na pohodu povídání, které vás právě snad do té pohody dovede. Zamýšlíme se v něm o našich emocích, o našem chování, o našem myšlení a vůbec o všech věcech, které tak nějak můžou souviset s našimi nervy. Tím bytí na nervy a taky na pohodu. Od mikrofonu vás zdraví Adam.
A dnes se dotkneme tak strašně zajímavého tématu, které je spojené s něčím, co je velmi důležité pro každého z nás. Jsou to vztahy. Vztahy. To, jak je prožíváme, to, s jakými se setkáváme, a to, jak se v nich vlastně chováme. Je to vlastně naše rozhodnutí, jaké vztahy máme. Můžeme. Nijak změnit to, jak naše vztahy prožíváme.
Můžeme se také setkat s něčím jiným. Ať už se bavíme o vztazích osobních. Anebo přátelských. Platí v nich jedna základní společná věc a je to blízkost. Je to skutečně tak? Vztahy mají za úkol nám vytvářet pocit blízkosti. Pocit blízkosti je pro nás, pro nás lidi, takovou základní potřebou. Jsme vztahové bytosti.
Svět poznáváme skrze vztahy. Například každý máme jiný vztah, dejme tomu k autům a tak. Také nám auto udělá jinou radost a tak budeme i rozeznávat auta. Ale týká se to například i typu partnerů. Ale i toho, jak se kolem sebe vidíme a jaký vztah k němu máme. Jaký vztah máme k té konkrétní věci kolem nás?
Taká se ta věc zdá. Máme s ní buď blízkost bezpečnou a nebo blízkost nebezpečná. Můžeme se cítit v ohrožení, že něco není v pořádku. A nebo to nemusíme vůbec zaznamenat? Můžeme se nějaké situace někomu? Nebo snad našemu partnerovi vyhýbat? Můžeme naopak být stále v pocitu toho, že musíme něco udělat nebo se něco špatného stane.
Všechny tyhle pocity nám do vztahu přináší nějaký druh tenze. Necítíme se úplně uvolnění. Kdo z vás se setkal s obdobím svého života nebo u svých přátel či ve svém okolí se vzorci chování, kdy například střídáme často partnery? Kdy nám ten vztah nevydrží třeba déle než tři měsíce. Jsme skutečně takoví?
Anebo snad? Takové těžké vztahy, kdy se opravdu snažíme, ale jako kdyby se to nedařilo a nedařilo, jako kdyby se nám vlastně ten druhý vzdaloval a my se propadáme do pochybností. Úzkosti a nebo snad už dokonce s tímhle napětím do vztahu vstupujeme s tím představou, že se musíme snažit. Ale znova, nemusí se to týkat pouze osobních vztahů, může se to týkat i vztahů pracovních.
Například máme pocit, že se musíme opravdu hodně snažit, abychom zaujali našeho nadřízeného. Nebo se naopak bojíme tetování. Anebo naopak se snažíme těmto věcem vyhnout, prezentovat je, snažit se do nich nedostávat. Tím, že ze situace utečeme, předáme za to zodpovědnost někomu jinému, anebo to prostě necháme plavat.
Existuje také varianta toho, že nám všechny tyhle situace budou připadat normální, běžné a my se v nich budeme cítit bezpečně a přirozeně. Když se tedy díváme na Haiti, můžeme rozeznat několik základních druhů toho, jak se k věcem, k lidem a ke světu vztahujeme. Ten první ideální stav je. Takže nám svět připadá zajímavý, zvládnutelný a až na ohrožující situace víme, že jej dokážeme zvládnout.
A tak tedy třeba do vztahu vstupujeme přirozeně. Přirozeně se v nich chováme a vlastně ani zase tolik neřešíme, protože nám přirozeně přináší radost, benefit a jsme uvolnění. Věci prostě plynou. Nebo jsme například v takových práci. V našem podnikání. Tím druhým stylem je, když máme pocit, že nejsme nějak dost.
Že to není pro nás. Ta situace vlastně nějakým způsobem správně, že se musíme víc snažit, více se věcí obáváme. Snažíme se tak nějak víc koukat do budoucnosti a předpokládat všechna možná rizika, ať už je to v přátelství, nebo ať už je to. Forma na pracovišti či v partnerském vztahu. Máme pocit, že stále musíme něco investovat.
Náš zájem a naše pozornost směřuje pořád k tomu druhému nebo k něčemu v budoucnosti. Jako kdyby to stále nebylo ono. A potom máme třetí druh. Pas, ve kterém můžeme říkat, že se toho tak trošku jako bojíme a obáváme, že ne, že. Se snažíme předejít nějakým věcem tím, že se obáváme s tím, že se jim prostě vyhneme, a tak nevytváříme nějaké zásadní vztahy.
Nikoho si například nepustíme příliš blízko. Anebo v práci jednoduše necháváme většinu zodpovědnosti na ostatních a snažíme se vlastně nebýt nijak angažovaní. Je to také druh nějakého vztahu. Jak jsme si všimli, můžeme mít vlastně. Základní tři druhy reakce. Existuje ještě reakce čtvrtá, a to je, když už jsme zcela kolabuje, ani když jsme vydaný na pospas úplně všemu a je nám vlastně všechno jedno.
Můžeme již říkat, že to je vztah zahlcený. Je toho na nás prostě moc. Proto ty čtyři stavy. Ale podstatné je to, že. Pouze jeden z nich je tam, kde se cítíme OK. Ostatní tři vyhýbají. Úzkostný a můžeme si říct úzkostně vyhýbají zahlcený. Jsou typické tím, že se necítí v bezpečí. Je to projev toho, že my se necítíme v bezpečí, že se necítíme jednoduše oukej.
Na to, abychom nemuseli vydávat žádnou energii. Ta energie se může týkat právě toho toku anebo toho útěku, usilování anebo vzdalování se a. Pro nás se tedy stává pojem bezpečí velmi klíčový. Dá se říct, že pouze v bezpečí se naše nervová soustava dokáže učit něco nového. Jednoduše víme, že ten život zvládáme.
Naše vztahy. Až novost. Je to vlastně ten pozitivní prožitek, který zvyšuje neuro plasticitu, o kterém jsme si povídali v jedné z předchozích částí. Je to vlastně něco, co nám umožňuje růst a učit se, ale teprve když se cítíme v bezpečí. Pakliže jsme v nebezpečí, naše mysl podle. Našeho návyku spouští nejrůznější obranné strategie.
Můžeme jim říkat, že jsou to adaptační strategie. Je to jednoduše způsob, jak se přizpůsobujeme nebezpečné situaci. Problém tedy naší strategií je v tom, že sice na jednu stranu nám přináší velký benefit v tom, že už děláme věci tak, jak jsme zvyklí a známe, ale zároveň, že je neumíme udělat mnohdy. Jedeme podle starých programů.
A tak se tedy dá říci, že pakliže v našich vztazích se necítíme bezpečně. Je to dost možné. Proto. Že jsme si navykli, že vztahy samy o sobě jsou nebezpečné. Že možná někdy kdysi dávno. Byla nějaká zkušenost nad naší. Kapacitu se s ní srovnat? Možná. Jako děti jsme se vystavovali neustálému prostředí. Možná.
Se nám staly nějaké nepříjemné záležitosti spojené s ostatními lidmi nebo situacemi anebo prací. Někdy jsme prostě usoudili, že bude dobré si na podobnou zkušenost dávat pozor. Že když se třeba blíží ke zlému, kde je opravdu dobré se dostat do velkého nebezpečí a nějakým způsobem reagovat právě takhle.
Anebo naopak, když jsme v partnerském vztahu, že bude určitě potřeba partnera hlídat, aby si nenašel náhodou někoho nového. A týká se to našeho charakteru. Týká se to našeho pocitu bezpečí, který jsme si odnesli někdy kdysi v minulosti. Těmto projevům, které si můžeme nazvat bezpečný, úzkostný vyhýbají anebo zahlcený smíšený.
Můžeme také říkat vztahové styly s pojmem vztahových stylů. A teď tu, chcete li, u dospělých vlastně přišel někdy v šedesátých letech. Dvacátého století, kdy zkoumal, jak se děti chovají v nepřítomnosti rodičů. Všiml si, že některé děti rodiče nepostrádají. Když je pryč, některé spustí úzkost jeho reakci a některé, že ho sice nepostrádají, ale když ho potřebují, tak si dokáží nějakým způsobem.
Přivolat. Začal zkoumat pocit bezpečí u dětí a všiml si jedné zajímavé věci že podobné styly se projevují i v našem dospělém životě. Ale my to známe samozřejmě všichni. Jestliže víme od malička, že nám například nechutná. Rybí tuk. Tak podobné pocity pravděpodobně budeme zažívat i v budoucnosti. Jestliže ale jako děti si zvykneme také na to, že pocit bezpečí v rodině nebo u našich blízkých je vlastně nějakým způsobem podmíněný.
To znamená, že buď se musíme snažit, anebo musíme nějakým způsobem se chránit od toho okolí. Ať už děti tím, že budeme vyhovovat velké kritice, nebo budeme stále vystavováni nějakým pochybnostem, anebo jednoduše, když nám nebude dostupný. Prostě a jednoduše nebude doma. Tak se dostáváme do takového druhu přemýšlení a vytváříme něco, čemu říkáme adaptační strategie.
Jednoduše tomu světu začneme rozumět podle toho, co vnímáme. Tato negativní zkušenost opuštění. Budeme tomu rozumět tak, aby se nám tam povest napříště už tolik neopakovala. Byli jsme ponížení někdy v práci kvůli jiným, anebo nám někdo ještě opakoval. Znova a znova a znova, že je to právě naše vina a my jsme to přijali za své.
Pak se nám vytvořil návyk právě se vůči těm co věcem vyhnout a nebo se snažit napříště, aby byly prostě jinak. Jednoduše pro nás ta zkušenost nebude bezpečná. Říkáte si, jak se s téhle té věci dá vlastně dostat? Jak můžeme změnit svoji zkušenost? V jednom z předchozích dílů jsem se věnoval právě síle imaginace a plasticity, ale můžeme si jednoduše říct, že náš mozek se naučí věci vnímat pouze pokud se cítí v bezpečí.
Čili tím prvním krokem. Jen dostat se skutečně do bezpečí. Jestliže se nacházíme v nějakém prostředí nebo vztahu, kde máme pocit, že se musíme hodně snažit apod., tak můžeme udělat dvě věci. Můžeme zkusit vyjednat s partnerem naše potřeby a tak nějak si. Zkusit nastavit to prostředí patří samozřejmě i možná změna prostředí, ať už třeba místa nebo právě i.
Často i toho vztahu. Tak se na to můžeme také podívat, že se můžeme začít dívat spíše do nás. Začít si vytvářet novou zkušenost sami u sebe. Takže se na věci zkusíme nejenom dívat jinak, ale zkusit je prožívat jinak. Zní to složitě, ale ono je to vlastně jednoduché. Často se nám zdá, že naše pocity jsou výsledkem toho, co uděláme.
Ale všimli jste si také, že často děláme věci na základě našich pocitů? A zde bychom mohli mít takový hezký návod. Jestliže si dokážeme navodit pocit. U některé činnosti anebo v nějakém vztahu takový, jaký chceme mít. Začne se naše zkušenost měnit. A tak když si dáme konkrétní příklad, např. Pakliže máme návyk, když se cítíme zahlcení, nebo když věcem nerozumíme, buď odkládat věci, anebo neřešit je.
Anebo naopak, když máme tendenci se bát příliš věcí. Můžeme tohle téma zkusit se svým okolím otevřít. Můžeme jim říct Podívej, já to jednoduše mám takhle a takhle. Neznamená to, že bych byl takový nebo makový, ale znamená to, že takhle jsem navyklý a rád bych to změnil. Já jenom potřebuju dostat se do bezpečí.
To je jedna cesta přizpůsobení. To prostředí je to samozřejmě taková jako velmi náročná cesta. A tou druhou cestou je pak cesta naší vlastní imaginace, všímavosti a zejména zvědavosti. Právě v tom jednom z minulých dílů jsem se zmiňoval o využití zvědavosti. Ke změně naší nervové soustavy. A tak. Když se na to podíváme jednoduše, mohli bychom napříště.
Když se dostaneme například ve vztahu do úzkosti nebo budeme mít obavy, mohli bychom v sobě zkusit napřed vyvolat pocit zvědavosti a začít na tento pocit být opravdu zvědavý. Odkud plyne? S čím se pojí. Zkusit si tu situaci, kterou máme také prožít, pozitivní. Zkusme mít radost z toho, že jsme objevili souvislosti našeho chování a našich pocitů.
Zkusme si tu situaci představit tak. Aby pro nás byla klidnější, když se například obáváme, ať už tepla anebo toho, že se zrovna baví s něčím úplně jiným, někde daleko. Zkusme si to představit. Takže je to vlastně jinak. To, co se nám tam rojí jako výstraha, si můžeme zkusit vybarvit v naší představě do barev, které my chceme mít.
Soustřeďte se zejména na své pocity v těle. Na to, jaké to je, když je to vlastně jinak. Když se vám ten partner vrátí. Když na něj můžete mít spolehnutí. Jaké to je důvěřovat partnerovi a cítit se bezpečí? Anebo snad, když se vám vyvolá nějaká z těchto vzpomínek? Tak zkuste si prožít trošičku jinak. Jen tak experimentovat a dávám k tomu právě nástroje.
Vaše zvědavost. Zkuste si s tímto hrát. Je to jeden z prvních kroků nejenom změny vztahových stylů, ale i způsobu, jak se na věci díváme. Přeji Vám krásné vztahování se, dosahování této. Od mikrofonu vás zdraví Adam