top of page
Vyhledat

Vztahová vazba: Most mezi dětstvím a dospělými vztahy

Žijeme a poznáváme sebe i svět ve vztazích. Od prvního nádechu, prvních krůčků potřebujeme někoho, ke komu se můžeme vztahovat. S kým můžeme mít pocit bezpečí. I svět vnímáme takový, jaký k němu máme vztah. A právě toto vnímání se učíme v dětství.


Poslechněte si článek v audio



Sledovat na Spotify


Vytváříme si své strategie, jak ve světě uspět, dětské teorie „jak to s námi opravdu je". Utváří se tak vztahové styly, které ovlivňují nejen naše vztahy, ale také pocit ze života, naši schopnost uspět, úrovně energie a úzkosti, sebejistoty a také věci, kterých se na světě obáváme. Vztahových stylů je několik a my se dnes budeme věnovat spíše obecnému tématu – co když nám vztahy nefungují a my nevíme proč.


Myslíme to dobře, jsme vzdělaní, citliví, vzděláváme se, procházíme mnoha vztahy a snažíme se učit. Ale co když nám vztahy pořád nefungují? Co když se v nich cítíme tak nějak vystrašení či napjatí a přesto je chceme? Co se to děje? V tomto článku se pustíme do povídání o jedné z nejklíčovějších a nejpalčivějších oblastí našeho prožívání. O mostu mezi dětstvím, traumaty a štěstím v osobních vztazích. O vztahové vazbě, která v nás žije jako odkaz na dávné prožitky. Minulost, která žije teď.


Co se v článku dozvíte:


  1. Co je to vztahová vazba a jak ovlivňuje naše dospělé vztahy?

  2. Jaké jsou hlavní typy vztahových vazeb a jak se projevují?

  3. Proč se často přitahují lidé s protichůdnými vztahovými styly?

  4. Jak může nenásilná komunikace pomoci zlepšit naše vztahy?

  5. Jaké jsou praktické kroky k překonání problémů s nejistou vztahovou vazbou?




Vztah je a není puzzle


Lidé a vztahy. Věčné téma, ke kterému během historie i současnosti vznikla celá řada publikací, přednášek, poraden a všeho možného. Vždyť už více než před 2000 lety Ovidius napsal skvělou příručku "Umění milovat". Vše jednoduše popsáno. A co my? Zdá se, že jsme stále tam, kde jsme byli. Pojďme se rozhlédnout.

Takovým klasickým a léty ověřeným způsobem řešení pro šťastný vztahový život je "vyber si toho pravého, tu pravou!" či „Nastav si hranice!". Pravda, často ale příliš obecná a jednostranná. Všimli jste si, jak jsou tyto návody směřované spíš na druhého člověka? Jako by byl svět plný dílků Puzzle skládačky a my měli najít jen ten odpovídající. Je to poněkud úzkostná představa – hledat a čekat.


V praxi i svém životě se setkávám se zcela jinými případy. Jsou to situace, kdy jsou vztahy nepřehledné, kdy jsme ve vztazích "zaseklí", chtěli bychom se pohnout dál, máme partnera rádi, ale přesto se v našem vztahu dějí zvláštní věci. Jako by to nešlo. Jakoby to nebylo tak jednoduché. Jakoby tam chyběl ten jeden Puzzle.


Vztahová vazba a teorie attachmentu


Teorie vztahové vazby je poměrně nový fenomén. Zjednodušeně mluví o tom, že opakujeme naše nastavení, naše strategie získané z dětství v našich dospělých vztazích. Jsou to strategie klíčové, životní. Dítě je totiž od narození na blízkosti rodiče plně závislé. Na rozdíl od jiných živočichů se o sebe lidská mláďata nedokáží sama postarat až do rané puberty. V přírodě by tak opuštění mláděte rodičem vedlo k ohrožení jeho života. Dítě tedy udělá vše, aby vztah a blízkost s rodičem zachovalo. A na tomto procesu se také učí, jak vztahy a blízkost fungují. Vytváří si svůj vztahový styl. Rodič poskytuje blízkost a bezpečí, ve kterém dítě poznává a učí se. Vztahový styl je tak cesta k zajištění našeho bezpečí v životě tak, jak jsme se to naučili v dětství.


Bezpečná vztahová vazba a háčky


V ideálním případě naši rodiče či blízcí nechávali dostatečný prostor k projevu našich emocí, vnímali naše potřeby bezpečí a trpělivě se ptali na naše potřeby. Umožnili tak vznik tzv. bezpečné vztahové vazby. Vztahy se pro nás stávají oporou, místem pro růst, přijímání našich slabostí a dávají nám možnost se učit. Tento pocit bezpečí si sebou neseme i do dospělosti. Umíme pojmenovat své potřeby, nebojíme se být chybující, nehodnotíme, neočekáváme, že nás partner udělá lepšími a aktivně pracujeme na úspěchu našeho vztahu. Vytváříme empaticky bezpečí i pro toho druhého. Odevzdáváme to, co jsme jako houbičky v dětství nasáli ze svého okolí. Blízkost, bezpečí, pohodu.


Má to ale jeden háček. Dětský mozek má na rozdíl od toho dospělého problém chápat souvislosti dospělého pohledu na svět a také plně regulovat své emoce. Napomínání dětí „uklidni se!" tak nemá tedy příliš význam. Mozek dítěte postrádá aparát „se sám uklidnit", zcela jednoduše protože jeho klid je závislý na blízkosti rodiče a pocitu bezpečí.

A je tam ještě jeden háček. Naši rodiče byli také chybující lidé, stejně jako jsme my. V naší „bezpečné" vztahové vazbě se tak může dít i něco jiného.


Úzkostný styl a „musím se snažit"


Pojďme si představit, že jako dítě procházíme výchovou, která je "přísná". Rodič nás například svou pozorností a láskou odmění jen v případě, že vykonáme nějaký úkol či povinnost "správně". Když jsme prostě hodné děti.


Jenže do toho také zároveň poznáváme, učíme se, děláme chyby. Vždyť to je princip objevování. Že na kamna se nesahá zjistíme nejlépe tak, když si na ně sáhneme. A do toho ty naše emoce. Když jsme jako děti smutní, nevíme, jak se rozveselit, chceme blízkost a přijetí bez ohledu jací zrovna jsme. A už třeba vůbec netušíme, že se to našemu rodiči zrovna teď nehodí, protože má třeba práci nebo návštěvu.


Zkrátka nejsme perfektní a ani nemůžeme být. V očích našich rodičů v tomto příkladu rodičů je to však často vnímané jako neposlušnost, nerespekt. Nahlíží na nás totiž jako na dospělé, nebo ještě hůře, projektuje do nás některou ze svých částí, kterou sám na sobě nechce.

Malá dětská mysl tak poměrně rychle pochopí, že musí být stále na stráži a snažit se tak nějak pochopit "pravidla", podle čeho je správně, podle čeho špatně. Je to skutečná nutnost. Jinak se dostavuje biologicky daný pocit smrtelného ohrožení jako přirozeně daná strategie přežití. Postupně se vyvíjí příběh, narativ, který dítěti od malička říká "nejsi dobrý/á, musíš se snažit".


Dospělost s dětskými pocity


Postupně vyrůstáme. A snažíme se. Už ani nevíme proč, protože naše podvědomé programy jsou prostě v podvědomí. A s každým "vyhověním", splněným úkolem, potvrzujeme platnost naší strategie. Ve vztazích s druhým člověkem jsme napjatí, dáváme jeho rozhodnutí před svá, hlídáme, zda jsme pro něj ok, každou odchylku z jeho chování pečlivě zkoumáme. A přijde nám to normální. Jen se v tom velmi velmi trápíme.


Něco nefunguje jak má. Nejsme to my. Je to naše nastavení vztahové vazby. V tomto případě úzkostné. Je to naše část, která se nás snaží chránit před pocitem opuštění, odmítnutí, které jsme nedokázali zvládnout jako děti. Tato část v nás stále žije s dětským nastavením, protože na rozdíl od nás se nevyvíjí, nestárne. Také v nás spouští silné pocity strachu, ohrožení, jakoby nás ovládala. Nerozumíme tomu. Snažíme se, ale strach neustává. A nemusí to být pouze jen naším nastavením. Na základě této vazby si také podvědomě vybíráme partnery, kteří nám rodiče v něčem připomínají. Kritické, odtažité. Jakoby by měli zopakovat situace, které jsme jako děti znali. Nelíbí se nám to, nechceme to, ale je nám to tak nějak podvědomě blízké.


Vyhýbání jako reakce na strach z odmítnutí


V příkladu uvedeném výše jsme popsali scénář s vývojem tzv. úzkostné vztahové vazby či stylu. Adaptačních strategií v dětském světě je ale více. Je možné, že dítě zjistí, že je s rodičem možná něco v nepořádku. Že mu nerozumí, že kontakt s ním je vždy rizikem. Stává se to v případě výrazně kritických rodičů, psychického týrání, anebo i bez přímého působení na dítě, pokud je dítě například přítomné nevhodnému chování rodiče. Usoudí tak, že vztahy a blízkost jsou nebezpečné. Že důvěra znamená zranění, bolest. Přesto po blízkosti touží a zároveň se bojí odmítnutí. V dospělosti se pak projevuje tzv. vyhýbavá vazba.


Člověk vědomě vyhledává vztahy, ale jakmile by mělo dojít k většímu sblížení, důvěře, projevení slabosti či zranitelnosti jako podstaty intimity, mysl spouští katastrofické scénáře. Tento dospělý pak rychle ze vztahů couvá, „sabotuje" možnost porozumění, vědomě i nevědomě. Zároveň však stále trpí nedostatkem blízkosti. Je to podivná houpačka, která na partnera často působí velmi destruktivně, protože nechápe, jak je možné, že ten milující člověk vedle něj jej zanechává bez podpory či je emočně vzdálený.


Úzkostně vyhýbavá vztahová past

Je zajímavé, že i v případě vztahů se aplikuje pravidlo „známé je blízké". Jsou to právě vyhýbavé a úzkostné typy, které jakoby se navzájem přitahovaly. Zní to nesmyslně, vždyť oba dva chtějí opak – vyhýbavý typ spíše prostor pro sebe, a ne zájem a snahu úzkostného, který by zase raději získal pozornost a blízkost.


Nesmíme však zapomínat na fakt, že opakujeme vzorce z dětství. A tak pokud jsme měli emočně nedostupného rodiče a máme spíše úzkostnou vazbu, připadá nám ten nedostupný fešák či fešanda tak nějak známý, povědomý, a tím pádem atraktivní. A vice versa.

Opakujeme tak dětská pekla jen díky tomu, jak nás vlastní smysly šálí. Úzkostně vyhýbavá past se stává peklem pro obě strany, protože si způsobují navzájem pocit nebezpečí a ohrožení. Je to řešitelné? Ano je. Ale jako vše začíná otevřením se, ukázáním zranitelnosti a vlastněním své zodpovědnosti. Jedině tak pár může pracovat na vybudování bezpečného vztahu. Jedině tak, když oba budou přijímat hranice bezpečí pro druhého, ač jim mohou připadat díky vlastní vazbě cizí.


Je to test lásky a ještě více emoční dospělosti. Problém je v tomto ale až „ďábelsky krutý". Otevření se a intimita je totiž pro vyhýbavou část nebezpečná, a tak k tomu může jen velmi těžko dojít. Úzkostné nastavení je v tomto na začátku otevřenější, ale na druhou stranu často nedokáže dodržet hranice bezpečí vyhýbavého partnera.


Možné řešení nejisté vztahové vazby?


Stejně jako všechny naše programy, je porucha vztahové vazby řešitelná. Se soucitem k sobě můžeme zopakovat roli rodiče, ale tak, jak by to bylo správně. Můžeme začít sami k sobě přistupovat jako ten správný rodič. Obejmout a ošetřit naší část, která se bojí chybovat, ocenit ji a sebe zároveň.


Nerad generalizuji, ale pro řešení problémů s attachmentem lze použít docela hezkou poučku podtrhující i princip rovnováhy v naší psychice a vztahovosti:

  • úzkostný typ by se měl stát více vyhýbavým díky pozornosti více upřené na své potřeby

  • vyhýbavý typ pak naopak více úzkostným, pečujícím díky pozornosti a vnímavosti k potřebám svého partnera

Jak ale v páru na to? Čím začít? Soucitnou komunikací!


Velmi osvědčený způsob porozumění si je komunikace. Neohrožující, otevřená, bezpečná. Komunikace o našich potřebách s partnerem. Jedná se o styl tzv. nenásilné komunikace. Příkladem se člověk nejlépe učí, a tak si pojďme ukázat takový běžný příklad v ohrožující komunikaci a té nenásilné.


Představte si situaci, kdy jeden z partnerů je typu vyhýbavého a tak nějak nenaplňuje potřeby druhého partnera, které se týkají jeho snahy být stále v kontaktu. Jedná se například o přání hezkého večera sms či jen pozdravení a zájem o to, jak se má. To je pro úzkostnou polovičku velmi důležité – tento pocit blízkosti.

V tomto příkladu tak úzkostný partner může přijít s námitkou vůči vyhýbavému partnerovi, kterou jistě myslí dobře, ale zní poněkud nepříjemně: "Já jsem ti úplně jedno, ani na zprávu mi neodpovíš." Co je na této větě v nepořádku?


V podstatě obviňuje partnera z nějakého postoje, hodnotí jeho osobnost, tlačí jej tak do kouta a nutnosti se obhajovat.


V nenásilné komunikaci mluvíme o sobě, svých pocitech a potřebách. Ne o tom druhém. Druhému tak nabízíme možnost nám vyjít vstříc, nikoli ultimátum. A tak ona věta může znít: „Necítím se dobře, když mi dlouho neodpovídáš, mám strach. Abych se cítil/a v bezpečí, potřebuji s tebou mít častější kontakt. Pomůžeš mi s tím?"


Nenásilná komunikace není snadná. Začíná zejména u nás samotných. U schopnosti pojmenovat, co cítíme, a zejména také přiznání si vlastních skutečných potřeb. Partner není telepat a pokud se z příkladu nátlakové komunikace rovnou necítil defenzivně, těžko může pochopit co konkrétně potřebujeme a co je naší motivací.


Vlastní potřeby a práce na sobě

Vše ale začíná u nás samotných. Zejména u vztahových stylů, které se necítí ve vztazích bezpečně. Prvním krokem by mělo být skutečné uvědomění si svých potřeb. Myslíte, že je to snadné? Nejčastěji se setkávám s námitkami typu „ale já jen potřebuji, aby se partner choval jinak, nic víc". Vážně? Co je za tou potřebou? Potřeba ocenění? Blízkosti? Bezpečí? A jak bychom ji mohli dosáhnout jinak než skrze partnerovo chování?


Takovým hezkým pravidlem pro úzkostnou vztahovou vazbu, která by se přerazila, aby partnera potěšila může být otázka: "Mohu to, co chci dávat partnerovi, dát napřed sobě?". Chystáme-li úžasné rande, na které náš emočně nedostupný partner třeba ani nedorazí – mohli bychom jej uspořádat pro sebe samotné? Můžeme se stejnou pečlivostí dát na první místo své pocity, své potřeby?


Pro vyhýbavou část je to otázka otevřenosti a postupného nacházení důvěry. Samozřejmě nejprve vůči sobě, protože vyhýbavá vazba má často v tomto ohledu dost velké pochybnosti o své schopnosti zvládat dospělé vztahy. Bojí se jich. Bojí se odmítnutí a toho, že partnera zklame. A tak nalezení bezpečného vztahu, například s terapeutem, kamarádem, může ukázat na dovednosti jako je respekt k odlišnosti, které mohou obavy z intimity překonat.


Změna vlastního vztahového stylu může být bez pomoci zvenčí trochu náročná. Jedná se totiž o návyk těla, přesvědčení o sobě, které formuje i to, co vnímáme jako normální. Sám jsem se s nejistou vazbou, konkrétně úzkostně vyhýbavou vazbou dlouho potýkal a čas od času se mi její dozvuky stále hlásí. Může být ale také darem, protože nás učí soucitu se sebou i ostatními. Pokud máme za sebou prožitky emocí, kterým nerozumíme a postupně objevujeme jejich zdroj, naučíme se také vidět i za chování ostatních. Jsme schopní vidět a přijmout, že i chování druhých, které nám nevyhovuje, může být jednoduše projev neodžité bolesti. Zvědomění a změna vnímání blízkosti vyžaduje práci s vlastním prožíváním, nestačí pouze si uvědomit. Sám pro sebe jsem dlouho hledal nejúčinnější způsoby, jak pocity zvládnout a narovnat své vidění a chování ve vztazích. Jak snížit svou citlivost či touhu utéct, pokud to začalo být moc vážné.


Vyzkoušel jsem mnoho způsobů a nakonec našel cestu, která u mne fungovala. Tímto postupem provázím i své klienty. Krok za krokem je vedu k narovnání toho, co neproběhlo v jejich dětství. Společně nacházíme nový způsob vztahu k sobě a budujeme sebedůvěru. Vše, co předávám jsem také napsal a namluvil do audioknihy "Láska, strach a lidoopi", kterou si můžete objednat na mém webu. V 11 hodinách audionahrávek a na 260 stránkách textu najdete praktické postupy a návody, jak zvládnout své pocity, zvýšit svou sebedůvěru a změnit vztah k sobě i ostatním.


Pokud chcete znát již teď, jaký je váš vztahový styl, můžete si udělat bezplatný online test vztahového stylu, který také naleznete na mém webu. Pokud by se vám hodil osobní přístup a individuální provázení, jsem vám k dispozici v rámci osobních konzultací.


Tajná ingredience soucitu


Projevy nejisté vztahové vazby jsou v naší populaci čím dále běžnější, tím víc, čím roste orientace společnosti na výkon, správnost, a čím víc jsou současní rodiče zapojení do svých kariér a představy o vlastní nezávislosti. Tomuto tématu se budeme věnovat podrobněji v dalších článcích. Ale již nyní mohou ti z vás, kterých se to týká – a zde mluvím i o sobě – začít s otázkou – mohu být sám sobě napřed tím bezpečným partnerem, tím rodičem? Tou hlavní ingrediencí je zde opět soucit, tou druhou Vy samotní a nikdo další.


Potýkáte se s podobnými pocity? Dobře je znám. Přeji vám hodně odvahy se otevřít a zažít svobodný nádech. Pokud máte chuť, ozvěte se mi, společně to můžeme změnit.


Nejčastější dotazy a odpovědi


Co je to vztahová vazba?


Vztahová vazba je způsob, jakým se v dětství učíme vytvářet a udržovat vztahy. Ovlivňuje naše chování a prožívání ve vztazích v dospělosti. Existují různé styly vztahové vazby, jako je bezpečná, úzkostná a vyhýbavá.


Jak poznám, že mám nejistou vztahovou vazbu?


Můžete pozorovat opakující se vzorce v partnerských vztazích, jako je nadměrná úzkost o partnera, strach z blízkosti, nebo naopak potřeba neustálého ujišťování. Často se cítíte nejistí, máte problémy s důvěrou nebo se vztahy zdají být komplikované. Můžete si také udělat online test na mém webu.


Lze změnit svůj vztahový styl (attachment style)?


Ano, je to možné. Vyžaduje to sebereflexi, práci na sobě a někdy i odbornou pomoc. Klíčové je uvědomění si vlastních potřeb, práce se sebedůvěrou a učení se novým způsobům komunikace a budování vztahů. Dobrým průvodcem může být například má nová audiokniha “Láska, strach a lidoopi”, která obsahuje konkrétní techniky změny podvědomých programů, které ovlivňují naše vztahy.


Jak může nenásilná komunikace pomoci ve vztazích?


Nenásilná komunikace pomáhá vyjádřit své potřeby a pocity bez obviňování druhého. Umožňuje otevřenou a bezpečnou komunikaci, což je klíčové pro budování zdravých vztahů, zejména u lidí s nejistou vztahovou vazbou.


Jaký je první krok k zlepšení vztahové vazby?


Prvním krokem je uvědomění si vlastních potřeb a vzorců chování ve vztazích. Můžete začít pozorováním svých reakcí, emocí a myšlenek v různých situacích. Užitečné může být také udělat si test vztahového stylu a případně vyhledat odbornou pomoc pro hlubší pochopení a práci na změně.

45 zobrazení

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše
bottom of page