Věřím vám. Věřím vám, že jste lidé s celou svou lidskostí a tak nepochybuji, že toužíte po šťastném a naplněném vztahu. Když jej máte, dáváte do něj všechno, třeba čtete i podobné články? Třeba je i píšete :-) Snažíte se být tak dobří jak to jen jde. Tedy v rámci lidskosti, do úrovně, kdy se objeví nějaká bolest či křivda. I přes tuhle naší lidskost, která je nám všem vlastní se můžete v vztahu doslova zaseknout. Narážet stále na ty samé problémy, hádky, nedorozumění. Točíte se v bludných kruzích zklamání a nevědět kudy dál. Možná pátráte po nějaké skryté ingredienci, po kouzelném receptu na spokojené partnerství? Mám pro vás dobrou i špatnou zprávu. Ta dobrá - fakt v tom nejste sami. To, s čím zápasíte, je totiž přirozená součást vztahového růstu. Ta špatná - žádný zázračný lék, ani ten jeden pravý či jedna pravá, neexistují. Ale neztrácejte naději! Existují způsoby, jak se posunout z bludného kruhu do spirály vzestupu.
Zvu vás na cestu jedním osobním příběhem - příběhem zaseklého vztahu, ve kterém se i my profesionálové dokážeme zamotat. Kde jsem musel čelit svým stínům, pocitům bezmoci a frustraci. Příběhem, který odhaluje, že láska je sice krásná, ale sama opravdu nestačí. Nečekejte tyátry, na to jsem moc zkoumavý tvor. Rád bych svou zkušenost proměnil ve zvědavost a třeba i jako v demonstraci toho, jak sami dokážeme běhat v kolečku bez ohledu na znalosti. Vědět totiž nestačí. Vydejme se spolu po stopách toho, co naše vztahy vyživuje či naopak dusí. Bude to jízda plná poznání i překvapivých zvratů. Tak naskočte a pojeďme!
“Stačí, když to teď bude hezké” příběh zaseklého vztahu aneb i profesionálové jsou lidé
Myslíte si, že když se zabývám profesionálně tématy vztahů a emocí, že se mi nedějí zvláštní věci v mém vlastním vztahovém životě? Že jsem nějaký přeborník, který má všechno vyřešeno a pod kontrolou? Ale kdeže! A možná spíš naopak, protože co vás zajímá, to máte :-) Jsem na tom úplně stejně jako vy - jsem člověk z masa a kostí, se všemi radostmi i strastmi, které k tomu patří. A chci se s vámi podělit o jeden příběh, na kterém se sám hodně učím. A o jednu velkou pravdu, která se potvrzuje nejen mým klientům, ale i mně samotnému.
Nedávno jsem řešil jeden svůj osobní vztah. A že to byla jízda jako na horské dráze! Nahoru dolů, zatáčka střídala zatáčku, žaludek měl co dělat, aby to ustál. Nemohli jsme se s partnerkou pohnout z místa, protože cokoli, co nebylo v souladu s jednou neblahou myšlenkou, takovou obecnou a líbivou pravdou, hned se zvrtlo v bouřku a drama. Sama ta myšlenka byla tak nebezpečná, že víra v í se stala nejdůležitějším důvodem, proč se to vše “seklo”.
Vybavuji si, jak jsme jednou šli na procházku. Bylo to zhruba týden po opakovaném nesmírně bolestivém rozchodu. “Rozchody” se v našem vztahu začaly používat jako mocná zbraň hromadného ničení ve chvíli, kdy bylo potřeba řešit něco jiného než pozitivní věci. Když to “nebylo růžové”. U nás se ztrátka o věcech k nápravě mluvit nevyplácelo, protože to způsobovalo “blbou náladu”. Asi si dokážete představit tu frustraci pracovat s klienty na řešení a zlepšování jejich vztahů, ale doma používat spíš znakovou řeč 😊
Zkrátka a dobře, cokoli řešit bylo u nás “no go” a já to věděl. Přesto blízkost v tom vztahu mi byla přednější než “něco vyřešit”. Už jsme do toho “dali přeci tolik” a “přežili tolik” (zde si můžete všimnou několika klíčových “red flag” přesvědčení, kterým se budu v dalších článcích věnovat). Takže jsme na té procházce. Na “nápravném rande”. Jenže během procházky jsem cítil, jak to už tentokrát ve mně vře, jak se ve mně všechno svírá po těch kolečkách mnohonásobných “ne tak rozchodů” bolesti a zranění, které se děly údajně z lásky. Chtělo to rpostě ven. Věděl jsem, že bez autentické a otevřené komunikace to tentokrát nepůjde. Kromě toho jsem si začal všímat, jak všechny tyhle potlačené emoce ve mně způsobují změny mého chování. Byl jsem podrážděnější, usečnější, těžko se mi pracovalo i žilo.
Moje milá si ale přála jediné - užít si hezký večer, prostě “stačí, když to teď bude hezké", jako bylo zvykem.
Za ta léta praxe věděl, že tenhle přístup “fake it till you make it” dlouhodobě moc nefunguje. Když se pocity a konflikty zametou pod koberec, dříve či později se ozvou jako rozzuřený lev, co vyskočí z klece. A přesně to se opakovalo v našem vztahu pořád dokola. Nějaký náznak nesouladu? Šup s ním do černé díry a tvářit se, že se nic neděje! Když už to přeci jen chtělo ven a nedalo se nic dělat, následoval výbuch supernovy a totální kolaps komunikace. Pokud i po tomhle výstřelu tam pořád to téma k řešení bylo, tak následoval rozchod a nejlépe okamžitě.
Postupně mi docházelo, že příčiny byly hlubší než jen rozlišné potřeby ohledně večerní procházky. Moje partnerka měla zkrátka úplně jinou výchovu a zkušenost než já, pokud šlo o zacházení s emocemi. Negativní pocity se možná u ní doma přehlížely, potlačovaly či trestaly. Byly třeba brány jako něco “neslušného” a spojené s přesvědčením, že pokud se musí něco řešit, znamená to, že je to špatně. Takže je jasné, že pro ni byla představa "pojďme si v klidu sednout a probrat, co nás trápí" úplně z jiné galaxie. A aby toho nebylo málo, sama přiznávala, že empatie není zrovna její silná stránka.
Je namístě také říct, že tohle nesměruje k vytvoření dojmu, že partnerka to “nějak dělala špatně”. To vůbec. To já jsem přece dobrovolně tu hru podle těchto pravidel hrál, i když mi neseděla.
Má polovička byla prostě taková, jaká byla. To já jsem překonával vnitřní konflikt spojený s tím, že když to chvíli vydržím, třeba to bude jinak. Tohle uvědomění mne vedlo k hlubším poznáním a zejména soucitu a přijetí. Jako chlap a navíc jako chlap zvyklý tyhle věci, zejména tyhle věci “řešit”, jsem ale stál hodně v přesvědčení, že to přece jde jednoduše zvládnout a naučit se. A zde se tedy otevřeně přiznávám ke svému narcismu a pýchy .- přesvědčení, že já to přece zvládnu, protože JÁ to umím. Každý ho tam někde máme toho, narcise. Cítíte v tom ten nerespekt vůči druhému? (takže si zase můžeme pojmenovat další “téma na článek”). Lidé jsou prostě takoví jací jsou a my je nemůžeme přinutit ke změně. To je manipulace, ať se tváří jakkoli.
Jsem také hodně zkoumavý a tak jsem tom všem více hloubal a přišlo právě jedno velké poznání. Objev jedné na první pohled líbivé, umělecké a obecně chtěné představy, která je ale ve skutečnosti toxická víc než odpady z chemičky.
Hodně věcí mezi námi se točilo kolem jedné představy: "Láska přece musí stačit na všechno, a pokud nestačí, tak to není láska, no ne?"
Láska nestačí, a to ani z poloviny.
A teď se držte. Je to tak, pragmaticky…láska samotná opravdu nestačí! Já vím, zní to jako rouhání, ale je to skutečně tak. Pojďme se na to mrknout zblízka…
Znáte ten pocit, když se zamilujete až po uši? Motýlci v břiše, růžové brýle, "miluji tě až na věky věků" a tak podobně. Je to krásné období, opojné a magické. V tu chvíli máte pocit, že láska hory přenáší, že spolu zvládnete všechno, že jste našli životní jackpot.
A pak přijde první konflikt, nedorozumění, zklamání. A vy koukáte jako tele na nové vrata - ono to nefunguje samo? Ono to chce něco víc než jen milovat se ztraceni v objetí? No nazdar!
Právě v téhle chvíli se ukáže, nakolik jste připraveni budovat a udržovat skutečný, hluboký vztah. Nakolik zvládáte tu alchymii dvou různých světů, dvou odlišných osobností, které se musí naučit spolu vycházet, domlouvat se, respektovat se, ustupovat, spolupracovat. A světe div se - samotná láska na to zkrátka nestačí!
Z vlastní zkušenosti tedy hlásím - láska je ve vztahu jen půlka rovnice, tak padesát procent úspěchu, řekněme. Zbytek jsou věci jako schopnost otevřené komunikace, ochota naslouchat a pochopit druhého, umění řešit konflikty, trpělivost, respekt, kompromisy, tolerance, smysl pro humor, velkorysost… Prostě spousta práce a odhodlání na sobě neustále makat!
Do partnerství si každý přinášíme batoh svých zkušeností, svých zranění a návyků z dětství. Často nám naši rodiče nechtěně předali i spoustu nešikovných vzorců - třeba právě to, že když se objeví problém, tak je průšvih. Nebo že emoce jsou nebezpečné a nemají se moc rozpitvávat. Anebo že stačí najít toho pravého (jako v pohádkách) a pak to všechno poběží jako na drátkách samo.
No, a pak se divíme, když nám to v reálných vztazích drhne a skřípe! Místo abychom pracovali jeden na sobě a jeden na druhém, honíme pomyslné romantické ideály a sníme o princi na bílém koni či o dokonalé princezně. Místo abychom se učili, jak na to, cítíme se ukřivdění, že nám to nejde hned a samo!
Jak to dopadlo s mým osobním příběhem? Vlastně nijak, nebo lépe řečeno, nebylo co se v něm stát. Našemu vztahu jednoduše chyběli či chybí dovednosti, které jsou k posunu kupředu, k růstu rozmotání klubíčka potřeba. Zůstává tedy ve stázi, zamrznutí kdesi mezi nebem a zemí. Mezi dětskostí a dospělostí. Je pro mne také neustálou lekcí o tom, jak je důležité společně objevovat nové způsoby komunikace, jak rozšiřovat své srdce, jak vykročit ze své pohodlné bubliny a opravdu poslouchat a vnímat toho druhého. I pro mě je těžké opustit představu "ono to už nějak dopadne, hlavně, že se milujeme". Musel a musím si znovu a znovu připomínat, že ta správná cesta vede přes respekt, přijetí odlišností, ochotu měnit se a dávat lásce každý den nový prostor a čas, aby mohla růst a zrát.
Je hodně snadné a hodně časté ukazovat prstem. Abychom to nikdo z nás nemuseli dělat, ale dokázali se podívat skutečně k řešitelným příčinám, tedy příčinám u sebe, pojďme se na to podívat více do hloubky.
Psychologie ve vztazích
Už jsme si řekli, že vztahy nejsou jen o zamilovanosti a lásce, ale i o mnoha dalších dovednostech a faktorech. Velkou roli zde hraje také psychologie - naše osobnost, minulost, vztahové vzorce a zkušenosti. Pojďme se na tento aspekt podívat blíže.
Znáte své spouštěče a zranění?
Každý si neseme nějaká zranění z minulosti - odmítnutí, opuštění, zradu, křivdu. Tato bolestná místa jsou jako citlivé knoflíky, které když partner zmáčkne (často nevědomky), spustí v nás silnou emoční reakci. Najednou se cítíme jako malé bezmocné děti a jednáme impulzivně, destruktivně.
Je důležité tato svá citlivá místa poznat a pojmenovat. Vědět, co nás rozčiluje, děsí, rozesmutňuje - a proč. Často za tím bývá nějaký starý příběh nebo přesvědčení z dětství ("Nejsem dost dobrý", "Všichni mě opustí", "Nikdo mě nechápe"...).
Když známe své spouštěče, můžeme s nimi lépe pracovat. Místo abychom obviňovali partnera, můžeme sdílet svou zranitelnost ("Když jsi to řekl, připomnělo mi to, jak mě kritizoval můj otec a cítil jsem se hrozně."). Místo abychom se chytali do spirály výčitek, můžeme se zastavit, nadechnout a zklidnit ("Už cítím, jak se ve mně zvedá ta stará úzkost, potřebuju chvíli pro sebe.").
Je to nekonečný proces učení se a přijímání sebe i toho druhého v celé složitosti naší psychiky. Ale každý krok k větší moudrosti a soucitu se vyplatí. Naše rány se pomalu hojí, naše reakce jsou mírnější, dokážeme více odpouštět a žádat o to, co potřebujeme.
Syndrom Popelky a Modrovouse: O projekcích a stínech
Naše nevědomí je mocné a rádo si s námi hraje. Má tendenci promítat naše vnitřní obsahy na partnera - naše touhy, strachy, potlačené stránky. Vidíme v něm prince na bílém koni nebo zlou čarodějnici, aniž bychom si uvědomovali, že je to naše vlastní představa.
Tomu se říká projekce - nevědomý mechanismus, kdy něco v sobě popíráme a vidíme to v druhých. Obvykle to bývají naše stinné stránky, které se bojíme přijmout. Třeba vlastní panovačnost, závislost, křehkost. Místo abychom si je přiznali, raději je kritizujeme v partnerovi.
Projekce jsou přirozená součást vztahů, ale mohou je hodně komplikovat. Vedou k obviňování, souzení, snaze změnit toho druhého. Ale ve skutečnosti je potřeba změnit sebe, integrovat ty odmítané části, osvobodit se z těch starých příběhů.
Typickým příkladem je syndrom Popelky - hledání dokonalého zachránce, který nás vytrhne z našeho trápení a odmítání sebe. Nebo syndrom Modrovouse - přitahování tyranských partnerů, kteří zrcadlí naši potlačenou agresi a bezmoc.
Cesta ven vede přes uvědomění. Všímat si, co nám na partnerovi nejvíc vadí a ptát se, jestli to náhodou nemáme sami v sobě. Přijímat i ty nelichotivé části své osobnosti a pracovat s nimi. Osvobozovat se postupně z projekcí a vidět partnera takového, jaký doopravdy je.
Je to celoživotní dobrodružství sebepoznání a růstu. A vztah je pro to ideálním zrcadlem a učitelem.
Jak pracovat na vztahu: Tipy a dovednosti
Teď, když už lépe rozumíme psychologickým aspektům vztahů, pojďme se podívat na některé praktické dovednosti, které nám pomohou je zlepšovat. Vztah je jako zahrada - aby kvetl a nesl plody, musíme o něj pečovat, zalévat ho, plít.
Komunikace: Umění naslouchat a sdílet
Komunikace je základem každého vztahu. Bez ní se nemůžeme poznat, pochopit, napojit. Ale opravdová komunikace není jen o výměně informací - je to umění být spolu, dávat a přijímat.
Klíčovou dovedností je aktivní naslouchání. To znamená dávat partnerovi plnou pozornost, snažit se pochopit jeho perspektivu, nevnášet hned svoje soudy a reakce. Ukazovat zájem, povzbudit otázkami, zrcadlit pocity. Vytvořit bezpečný prostor pro sdílení.
Druhou stranou mince je autentické sdělování. Mluvit za sebe, vyjadřovat svoje potřeby a emoce přímo, neskrývat se za narážky a obviňování. Používat tzv. "já-výroky" ("Cítím se osamělá, když trávíš tolik času v práci" místo "Pořád mě zanedbáváš").
Nebát se zranitelnosti, přiznat chybu, požádat o pomoc. Ukazovat partnerovi svoje nitro, včetně obav a nejistot. Jedině tak se může rozvíjet důvěrnost a blízkost.
K dobré komunikaci patří také respekt, takt, přiměřenost. Volit vhodnou chvíli a místo na těžší témata, nesnažit se je řešit ve stresu a časovém presu. Držet se své pravdy, ale s ohledem na druhého. Nezraňovat, nezesměšňovat, nekontrolovat. Měnit kritiku ve zpětnou vazbu a přání.
Řešení konfliktů: Jak zvládat krize a neshody
Konflikty a neshody jsou přirozenou součástí každého vztahu. Vznikají z rozdílných potřeb, názorů, zvyků, představ. Nejsou problémem samy o sobě - záleží na tom, jak k nim přistupujeme, jak je řešíme.
Konstruktivní řešení konfliktů vyžaduje ochotu a dovednosti z obou stran. Především je to respekt k odlišnosti toho druhého, snaha ho pochopit, ne porazit. Cílem není vyhrát spor, ale najít řešení, které bude vyhovovat oběma.
Důležité je nezaměňovat osobu s problémem. Zaměřovat se na konkrétní situaci a chování, ne útočit na charakter a motivy partnera. Vyjadřovat svoje pocity a potřeby, ptát se na ty jeho. Hledat společnou řeč, kompromis, alternativy.
K zvládání konfliktů pomáhá:
Zůstat v přítomnosti, neútočit a pojmenovávat věci a pocity, jaké teď právě jsou
Zklidňovat emoce, nejednat v afektu, dopřát si případně pauzu či odejít s tím, že se k tématu skutečně s pozorností vrátíte
Zaměřovat se na řešení, ne na výčitky
Zabývat se perspektivou, co prospívá vztahu. Ne kdo má pravdu a kdo ne.
Přiznat svůj podíl, nehrát si na oběť
Oceňovat snahu a vstřícnost partnera
Odpouštět, neuchovávat zášť - je dobré si ale zášť. neplést s aktuálním hněvem. Naopak je velmi nerespektující druhému člověku, který pociťuje hněv doporučit, aby odpustil, bez možnosti hněv vyjádřit. Proč by s vámi měl tedy vůbec něco sdílet?
I ty nejtěžší konflikty se dají zvládnout, když jsme ochotni na sobě pracovat, učit se novým přístupům, odpouštět sobě i druhému. Každá překonaná krize může vztah obohatit, prohloubit, posílit důvěru a pouto.
Oceňování a vděčnost: Živá voda pro vztahy
Ve dlouhodobých vztazích často začneme brát partnera a jeho lásku jako samozřejmost. Přestanou nám docházet všechny ty malé laskavosti a oběti, které pro nás každý den dělá. Pozornost se víc zaměřuje na to, co nefunguje, co nám chybí, co nás štve.
Přitom jedním z největších tajemství spokojeného vztahu je umění ocenit a poděkovat. Všímat si toho dobrého, co pro nás partner dělá. Dávat najevo vděk, obdiv, uznání. Vyzdvihovat jeho silné stránky a úspěchy. Zkrátka "krmit to dobré".
Oceňování neznamená lichotky nebo přehnané chvály. Jde o upřímné ocenění konkrétních věcí, které nás těší, kterých si vážíme. "Díky, žes mi uvařil, i když jsi byl unavený." "Obdivuju, jak se dokážeš vcítit do naší dcery, jsi skvělý táta." "Vážím si, jak ses mě zastal před tou nespravedlivou kritikou."
Když si takhle navzájem "hladíme ega", posilujeme láskyplnou atmosféru ve vztahu. Partner se cítí viděn, oceněn, motivován. Víc si uvědomujeme, co v tom druhém máme, místo toho, co nám chybí.
Vděčnost je jako živá voda pro vztahy - osvěžuje je, omlazuje, probouzí k životu. Je opakem všech těch jedů - stížností, výčitek, lhostejnosti. Čím víc dokážeme oceňovat a děkovat, tím víc dobra a lásky ve vztahu poroste.
Udělejte si s partnerem takovou malou vděčností výzvu - každý večer si navzájem řekněte tři věci, za které jste tomu druhému ten den vděční. Uvidíte, jak se vám bude rozjasňovat nejen tvář, ale i srdce.
Společný čas a rituály: Pěstování blízkosti
Vztah není jen o řešení problémů a konfliktů. Je to taky prostor pro radost, zábavu, tvoření, objevování. Čas, který trávíme s partnerem, je jako lepidlo, které nás spojuje. Čím víc příjemných chvil spolu máme, tím víc kladných emocí se s tím druhým spojí a tím víc nám na něm bude záležet.
Proto je tak důležité věnovat společnému času pozornost a plánování. Vytvářet příležitosti pro sdílení, zážitky, hru. Najít si pravidelné rituály, které nás těší a sbližují. Ať už jsou to společné výlety, sporty, večery s přáteli nebo jen chvíle klidu a důvěrnosti.
Společné rituály dodávají vztahu strukturu a jistotu. Něco, na co se můžeme těšit, na co je spoleh. Jsou jako takové malé přístavy, kam se vracíme po bouřích i plavbách za dobrodružstvím.
Patří k nim třeba:
Společné jídlo a povídání u něj
Pravidelná rande a výročí
Společné usínání a mazlení
Víkendové snídaně do postele
Společné koníčky a kurzy
Rodinné tradice a oslavy
Fantazii se meze nekladou, důležité je, aby to vyhovovalo vám oběma a posilovalo to váš vztah. Někdy to chce trochu kreativity a úsilí najít volný čas, pohlídat děti, naplánovat program. Ale věřte, že každá investice do vašeho partnerství se zúročí.
Vztahy jsou jako zahrádky - čím víc je plejeme, zalévame a hýčkáme, tím víc nám kvetou a nesou plody. Naopak čím víc je zanedbáváme či znečisťujeme jedovatými slovy, tím víc pustnout.
Je to běh na dlouhou trať, nikdy nekončící proces učení se a zrání. Ale sdílená cesta s milovaným člověkem, s jeho podporou a v bezpečí důvěrnosti, je to nejdobrodružnější a nejkrásnější putování, jaké si lze představit.
Časté otázky a odpovědi
Pojďme si teď shrnout některé časté otázky a nejasnosti ohledně vztahů a poskytnout na ně odpovědi z hlediska této kapitolky o psychologii a zdravé vztahové dynamice:
Existuje vůbec něco jako ideální vztah či dokonalý partner?
Ne, nic takového neexistuje. Každý vztah i člověk má své silné i slabé stránky, světlé i stinné stránky. Není realistické čekat, že najdeme někoho, kdo bude dokonale rozumět všem našim potřebám a nikdy nás nezklame. Zralý vztah znamená milovat nedokonalého člověka nedokonalým způsobem.
Místo hledání ideálu je lepší kultivovat to, co máme. Pracovat na sobě, učit se respektovat odlišnosti, odpouštět chyby. Vnímat vztah jako příležitost k růstu a prohlubování lásky, ne jako střet nereálných očekávání.
Jak poznám, že jsem ve správném vztahu / že je to ten pravý?
Správný vztah je ten, ve kterém můžete být sami sebou, cítíte se bezpečně a svobodně zároveň. Kdy vás spojují společné hodnoty a směřování, vzájemný respekt a důvěra. Kdy si umíte užívat přítomné chvíle, podporujete se v rozvoji a zvládáte konstruktivně řešit konflikty.
Není to o žádném oslnivém pocitu či jiskře, ale o hlubokém přátelství, souznění a schopnosti spolupracovat na společném životě. Pocity se mění, charakter a spojení zůstává.
Samozřejmě i ve správném vztahu jsou těžká období a krize. Ale máte v sobě naději a odhodlání je překonat, ochotu na sobě pracovat a naučit se novým dovednostem, které váš vztah posílí.
Je normální se občas ve vztahu hádat a být nespokojený?
Ano, je to zcela normální a přirozené. Neshody a konflikty jsou součástí každého vztahu, protože jsme rozdílné osobnosti s různými potřebami a představami. Nejde o to se jim vyhnout, ale naučit se je zvládat s respektem a snahou o porozumění a řešení.
Stejně tak nespokojenost a frustrace někdy patří ke vztahu, protože nejsme dokonalí a neumíme vždy naplnit očekávání druhého. Je v pořádku cítit se někdy méně milován či oceněn. Důležité je to umět vyjádřit, požádat o změnu a zároveň zkoumat svoje vlastní postoje a chování.
Teprve dlouhodobá, chronická nespokojenost, pohrdání, neřešené konflikty či nezájem o potřeby druhého jsou varovnými signály, že něco není v pořádku a je třeba na vztahu víc pracovat či zvážit odbornou pomoc.
Má smysl zůstávat ve vztahu, i když už nefunguje jako dřív?
Záleží na konkrétní situaci, povaze problémů a ochotě obou partnerů na vztahu pracovat. Mnoho krizí a ochladnutí se dá překonat, když jsou oba odhodlaní hledat cesty k sobě, komunikovat, dělat kompromisy a změny.
Někdy se partneři od sebe vzdálí vlivem okolností (péče o děti či nemocné rodiče, pracovní vytížení), nebo každý prochází nějakou vnitřní proměnou a potřebuje čas a prostor ji integrovat. Pak může dočasný útlum sloužit k osobnímu růstu a vyjasnění priorit.
Jindy jsou příčinou dlouhodobé a neřešené konflikty, zranění, nevěry či závislosti. Pak je třeba zvážit, jestli je ochota a síla na zásadnější změny a odpuštění, často s pomocí párové terapie.
A někdy prostě partneři vývojem zjistí, že jim společná cesta už nedává smysl, mají jiné hodnoty a představy o životě. I rozchod může být správným a zralým řešením, které oběma otevře cestu k větší spokojenosti a sebenaplnění.
Obecně má smysl o vztah bojovat a snažit se ho uzdravit, pokud v něm stále je láska, respekt, ochota spolupracovat na řešeních a naděje na lepší časy. Každopádně je to vždy těžké rozhodování, které chce čas, upřímnost k sobě i partnerovi a moudrost srdce.
Co když jsme každý úplně jiný, máme ještě šanci?
Různost partnerů není na překážku, naopak může být zdrojem obohacení, učení se a růstu. Pokud se navzájem respektujete, zajímáte se o svět toho druhého a umíte ocenit jeho jedinečnost, můžete se krásně doplňovat a inspirovat.
Důležité je sdílet společné klíčové hodnoty ohledně vztahu a života, mít podobná očekávání a cíle. Různost v povahách, koníčcích, zvycích tolik nevadí, pokud v tom podstatném jste zajedno.
Je také třeba pěstovat společné styčné body, rituály a činnosti, abyste udržovali blízkost a pouto. A zároveň si dopřávat prostor pro autonomii, vlastní zájmy a přátele, abyste se navzájem nedusili.
Je to vyvažování jednoty a odlišnosti, "my" a "já". Chce to chuť se stále poznávat, přijímat jinakost, hledat mosty a kompromisy. Vaše odlišnosti pak mohou být kořením vašeho vztahu, ne překážkou.
Závěrem
Láska je složitá a vztahy jsou ještě složitější. Vstupujeme do nich s různými ranami, touhami, představami a vzorci z původních rodin. Milujeme nedokonalým způsobem nedokonalé lidi. Zakopáváme, děláme chyby, učíme se za pochodu.
Pevné a zdravé vztahy nestojí na idealizaci, ale na upřímném sebepoznání a soucitu. Na ochotě pracovat sám na sobě i společně s partnerem. Přijímat výzvy jako příležitosti k růstu a prohlubování lásky.
Opravdová láska je umění, které se učíme celý život. Umění odpouštět, komunikovat, vyjednávat, pečovat o sebe i druhého. Umění vidět v partnerovi spojence a učitele, ne nepřítele či spasitele. Umění vnímat vztah jako tvůrčí proces, ne ustrnulý projekt.
Ano, láska sama nestačí. Potřebuje trpělivost, moudrost, humor, pokoru. Potřebuje ochotu pustit své ego a otevřít se zranitelnosti. Vzdát se nereálných očekávání a milovat to, co je, se všemi těžkostmi i krásou.
Ale ta cesta za to stojí. Protože opravdový, živý vztah nás kultivuje a proměňuje jako nic jiného. Dává našemu životu hloubku, smysl a radost. Ukazuje nám, kým doopravdy jsme, co v nás je. Je branou k našemu nejhlubšímu lidství.
Naučit se milovat je možná to nejtěžší a nejdůležitější umění v životě. A naši partneři jsou našimi největšími učiteli, když to dokážeme vnímat. Buďme za ně vděční, i když nás někdy zlobí a zraňují. Odpouštějme, když to jde, a když to nejde, mějme soucit. Žasněme nad tím zázrakem, že jsme se setkali a máme se od koho učit. Smějme se sami sobě a svým nedokonalostem.
Mějme na paměti, že nikdy není pozdě začít znovu a lépe. Že i ty nejtěžší chvíle pominou a mohou být branou k novému porozumění a sblížení. Že štěstí není o absenci problémů, ale o schopnosti je zvládat a růst skrze ně.
Opravdová láska je prostě odvaha být cele člověkem ve vztahu k druhému. Se vším, co k tomu patří - se zraněními i silou, s nejistotou i nadějí, s bolestí i radostí. Odvaha být autentický a neschovávat se. Odvaha milovat a nechat se milovat.
Je to risk a dobrodružství. Ale všechno, co v životě opravdu stojí za to, je takové.
Tak milujte statečně, moudře a s humorem. A kdyby to občas nevyšlo, mějte na paměti, že skutečný domov máme vždy sami v sobě. Když milujeme a přijímáme sebe, láska k nám vždy znovu najde cestu. V jakékoli podobě a s kýmkoli, koho nám život přivede.
A nakonec, ti nejdůležitější partneři jsme si stejně my sami.
Šťastné a požehnané vztahování vám všem a pokud byste měli potřebu si o vašem příběhu víc popovídat, můžeme se spojit třeba v rámci konzultace - online i osobně. Brzy se můžete těšit na vydání mé nové knihy s audioverzí, která je o praktickcýh krocích, jak své vztahy osovobodit od děttských vzorců. minulosti a dostat se v nich do pohody. Pokud o ni máte zájem již dnes, napište mi na nanervy@na-nervy.cz :-)