Traumatické pouto ve vztahuproč je tak těžké odejít

Kdo v takovém vztahu žije, slyší od okolí pořád stejnou větu. Proč od něj prostě neodejdeš, když tě to tak ničí. Ta otázka zní logicky, člověku uvnitř ale nepomáhá. Přináší jen další stud a pocit, že je neschopný, slabý nebo vadný. Skutečnost je taková, že traumatické pouto se vůlí zlomit nedá. Za touto vazbou stojí hluboká reakce nervového systému, která vznikla dávno před tímto vztahem a v přítomnosti nepředvídatelného partnera se naplno probudila.

Stejně jako u ostatních vztahových obran je i tady základem naučený vzorec z dětství, kterému se říká attachment styl. Pokud jste vyrůstali v prostředí, kde byla pozornost dospělých nejistá, mohl se váš prediktivní mozek naučit přežívat právě v neustálém napětí a čekání na drobnou odměnu. Jak na tom se svým stylem jste, orientačně zjistí náš attachment test.

Pojem traumatického poutání (traumatic bonding) popsali v osmdesátých letech minulého století psychologové Donald Dutton a Susan Painter a později jej rozvedl Patrick Carnes. Jde o silnou citovou vazbu, která vzniká mezi dvěma lidmi v situaci, kdy jeden z nich střídavě způsobuje druhému bolest a vzápětí nabízí něhu, bezpečí nebo omluvu.

V běžném vztahu roste důvěra z předvídatelnosti. Víte, co můžete čekat, partner reaguje na vaše pocity klidně a když přijde neshoda, dá se vyřešit rozhovorem. V traumatickém poutu předvídatelnost chybí. Partner je jeden den pozorný, zahrnuje vás láskou a dává vám pocit, že jste středem světa. Druhý den bez zjevného důvodu ochladne, urazí se, začne vás kritizovat nebo na několik dní zmizí.

Nervový systém se v takovém prostředí dostává do stavu neustálého poplachu. Aby přežil, upne se na jediný zdroj, který mu může přinést úlevu, a tím zdrojem je paradoxně právě ten člověk, který bolest způsobil. Když se partner po vlně chladu znovu usměje a vezme vás za ruku, zaplaví vás obrovská úleva. Tento pocit úlevy je tak intenzivní, že přehluší všechny předchozí rány.

Tento vztahový vzorec se netočí náhodně. Opakuje se v kruhu, který má několik fází a vrací se se železnou pravidelností.

První fází bývá velká intenzita. Na začátku vztahu přichází záplava zpráv, lichotek a velkých slibů o společné budoucnosti. Člověk má pocit, že konečně potkal někoho, kdo mu dokonale rozumí a kdo ho vidí takového, jaký je. Tento prudký začátek vytvoří v těle silnou kotvu.

Potom přijde první zlom. Partner náhle zkritizuje věc, kterou dříve obdivoval, odtáhne se nebo pronese větu, která hluboce zraní. V těle naskočí poplach. Žaludek se sevře, dech ztěžkne a hlava začne horečně hledat, kde se stala chyba. Člověk se začne víc snažit, ustupovat a hlídat každé své slovo, aby vrátil klid.

Následuje výbuch nebo chladné odmítnutí. Tlak vyvrcholí scénou, výčitkami, trestem tichem nebo hrozbou rozchodem. Tělo člověka propadá naprosté hrůze ze ztráty bezpečí.

A právě ve chvíli největšího zoufalství přijde nečekaný obrat. Partner změkne, omluví se, přinese kávu nebo řekne, že to tak nemyslel a že vás přece miluje. V tu chvíli přijde obrovská úleva. Hrudník se uvolní, napětí opadne a mysl si zapamatuje jedinou věc. Vydrželi jsme to a zase je dobře.

Této fázi se v psychologii říká proměnlivé odměňování. Funguje na stejném principu jako hrací automat. Kdyby automat nevrátil nikdy ani korunu, člověk by do něj peníze házet přestal. Kdyby peníze padaly pokaždé, brzy by to byla nuda. Největší závislost vzniká tam, kde odměna přichází zcela nepředvídatelně. Nervový systém se naučí čekat na další záblesk lásky za jakoukoli cenu.

Zvenku to vypadá, že člověk může prostě sbalit věci a zavřít dveře. Uvnitř to ale tělo prožívá jako boj o holé přežití. Pokus o odchod může vyvolat silné tělesné příznaky, které mohou připomínat odvykání.

Když se pokusíte odejít nebo když partner vztah náhle přeruší, tělo může zachvátit hluboká úzkost, nespavost, třes, nevolnost a nesnesitelná vnitřní prázdnota. Hlava může začít mazat vzpomínky na ponižování a vytáhnout jen ty nejhezčí chvíle z počátku vztahu. V tu chvíli se ozve silné nutkání zvednout telefon, omluvit se i za to, co člověk neudělal, a získat zpět aspoň trochu kontaktu, který by napětí v těle uvolnil.

Za tímto mechanismem stojí hluboká jádrová zranění, která nosíme v sobě.

Prvním je strach z opuštění s větou „stejně mě opustí“. Pro člověka s tímto zraněním je představa samoty horší než život vedle partnera, který mu ubližuje.

Druhým je přesvědčení lásku si musím zasloužit. Kdo vyrůstal s pocitem, že pozornost rodičů přichází jen za výkon, poslušnost nebo potlačení sebe sama, ten vnímá bolest ve vztahu jako důkaz, že se ještě málo snaží. Má pocit, že když ještě trochu ustoupí, partner se konečně změní a vrátí se ten hodný člověk ze začátku.

Třetím je zranění moje potřeby nejsou důležité. Člověk postupně ztratí kontakt s tím, co sám cítí a potřebuje, a celý svůj den podřídí tomu, v jaké náladě se partner probudí.

Když cítíte, že vás přepadá panika, nutkání napsat další ponižující zprávu nebo strach z partnerovy reakce, nepomůže přemýšlet. Mozek je zaplavený stresem a v tomto stavu vymyslí jen další pokus o ústup.

Nejdříve je potřeba zklidnit tělo. Posaďte se na židli, opřete obě chodidla pevně do země a položte si jednu ruku na střed hrudníku a druhou na břicho. Zavřete oči a udělejte nádech nosem na čtyři doby a dlouhý, pomalý výdech ústy na šest až osm dob. Zopakujte to pětkrát za sebou. Prodloužený výdech může tělu pomoci zklidnit se.

Potom se rozhlédněte po místnosti a nahlas pojmenujte pět věcí, které vidíte, čtyři věci, kterých se můžete dotknout, a tři zvuky, které slyšíte. Tomuto cvičení se říká smyslové uzemnění. Vrátí pozornost z katastrofických představ v hlavě zpátky do fyzické reality této vteřiny.

Teprve když napětí v těle klesne z nesnesitelného na únosné, můžete udělat další krok. Dejte si pravidlo patnácti minut. Než odešlete odpověď nebo než zvednete telefon, počkejte patnáct minut. Během této doby se zeptejte sami sebe, co by v této chvíli udělal člověk, který sám sebe respektuje.

Přerušit traumatické pouto vyžaduje čas a trpělivost. Takový posun nepřijde jedním rozhodnutím ze dne na den, skládá se z dlouhé řady malých kroků, kterými nervový systém postupně učíte novému bezpečí.

Prvním krokem je přestat čekat na partnerovu změnu. Lidé v traumatickém poutu často tráví roky snahou partnerovi vysvětlit, jak moc jim jeho chování ubližuje. Doufají, že když najdou ta správná slova, druhý konečně pochopí a promění se. Skutečnost je taková, že nepředvídatelné chování může partnerovi dávat kontrolu a nemusí mít důvod se měnit. Změna musí začít u vás.

Druhým krokem je zavedení nulového kontaktu, pokud je to možné. Při závislosti na nepředvídatelné odměně často nefunguje postupné omezování nebo přátelství po rozchodu. Každá zpráva, každé zvednutí telefonu a každé nahlédnutí na profil na sociálních sítích může obnovit smyčku napětí a úlevy a vrátit tělo na začátek odvykání. Pokud spolu máte děti a kontakt přerušit nelze, přejděte na čistě věcnou a písemnou komunikaci týkající se pouze předávání a praktických záležitostí.

Třetím krokem je budování bezpečí v těle pomocí pravidelného tréninku. Pro tento účel máme připravený katalog cvičení. Skvěle pomáhá například praxe Udělat pocitu místo, která učí vydržet vlnu úzkosti bez nutkání okamžitě volat partnerovi, nebo cvičení Spustit kotvu uprostřed bouře, které vrací stabilitu při rozpadu jistoty.

Čtvrtým krokem je práce na jádrových zraněních. Když pochopíte, že vaše lpění na partnerovi nevychází z jeho výjimečnosti, ale z vašeho dětského strachu z opuštění a z pocitu méněcennosti, může partner ztratit nad vámi svou magickou moc. Můžete ho začít vidět jasněji.

Tímto postupným procesem se vaše vztahová obrana promění. Můžete zjistit, že skutečná láska nepřináší neustálý strach, zmatek a horskou dráhu emocí. Skutečná láska je klidná, předvídatelná a dává člověku prostor volně dýchat.