Okno tolerance ve vztazíchco rozhoduje o tom jestli rozhovor zvládneme nebo vybuchneme

Určitě jste zažili situaci, kdy jste chtěli s partnerem v klidu probrat jednoduchou věc, ale během několika minut se debata zvrhla v divokou scénu nebo v ledové mlčení. Později, když emoce opadly, jste se sami sobě divili. Jak jsme mohli kvůli takové banalitě křičet, nebo proč jsem proboha nedokázal říct ani slovo a jen jsem tupě zíral do zdi.

Tyto extrémní reakce nevznikají ze zlé vůle ani z nedostatku inteligence. Způsobuje je stav vašeho organismu. Každý člověk má svou vnitřní kapacitu pro zvládání stresu, které se podle Siegelova pojetí říká okno tolerance. Dokud se pohybujete uvnitř tohoto okna, dokážete partnera poslouchat, vnímat jeho argumenty a hledat kompromis. Jakmile však napětí překročí okraj tohoto pásma, tělo převezme řízení a vy se ocitnete v zajetí automatických obran.

To, jak široké je vaše okno tolerance a jak snadno z něj vypadnete, souvisí mimo jiné s tím, co jste v dětství zažívali a jaký attachment styl se ve vás vytvořil. Jak na tom váš nervový systém je, vám orientačně napoví náš attachment test.

Když je stresu příliš mnoho, může nervový systém zareagovat dvěma zcela odlišnými způsoby. Může vyletět nahoru do prudkého poplachu, nebo se propadnout dolů do úplného útlumu.

Hornímu stavu se říká hyperarousal. V tomto pásmu vládne sympatický nervový systém, který připravuje tělo na boj nebo útěk. Projevuje se bušením srdce, zrychleným a mělkým dechem, staženým žaludkem a velkým neklidem v končetinách. V chování se hyperarousal ukazuje jako křik, nutkavá potřeba mluvit, skákání do řeči, obviňování a úzkostný nátlak na partnera. Člověk má pocit, že když situaci nevyřeší v této vteřině, stane se něco strašného. Tento stav se častěji objevuje u úzkostného attachment stylu.

Spodnímu stavu se říká hypoarousal. Podle polyvagální teorie, která je mezi odborníky diskutovaná, přebírá velení dorzální větev bloudivého nervu, která tělo chrání tím, že ho utlumí. Projevuje se náhlým poklesem energie, pocitem těžkých víček, mlhou v hlavě a chladem v rukou i nohou. Člověk v tomto stavu ztichne, dívá se do prázdna a cítí naprostou prázdnotu nebo bezmoc. Na otázky může být velmi těžké odpovídat. Tento stav se častěji objevuje u vyhýbavého attachment stylu a v partnerských neshodách se projevuje jako pověstné zazdění. Nejde o pevné pravidlo, oba stavy může zažít každý.

Největší potíž nastává ve chvíli, kdy v jedné místnosti stojí jeden partner v hyperarousalu a druhý v hypoarousalu. Čím víc jeden křičí a tlačí, tím hlouběji druhý zamrzá a vypíná se.

Šířka okna tolerance není pevně dána, s tím se dá pracovat. Utváří ji mimo jiné to, jak se náš nervový systém učil bezpečí v raném dětství.

Malé dítě se neumí uklidnit samo. Když pláče, má hlad nebo se bojí, potřebuje dospělého člověka, který ho vezme do náruče, mluví na něj klidným hlasem a svým vlastním klidem pomůže jeho nervovému systému vrátit se do rovnováhy. Tomuto procesu se říká koregulace.

Pokud dítě vyrůstalo vedle rodičů, kteří byli stabilní, předvídatelní a dokázali jeho emoce unést, mohlo se jeho nervový systém naučit, že i velký strach nebo zlost se dají bezpečně prožít a odezní. Takový člověk často vstupuje do dospělosti se širším oknem tolerance. Jen tak něco ho nerozhází a i v neshodě dokáže zůstat klidný.

Pokud však dospělí reagovali na pláč dítěte křikem, trestem, výsměchem nebo odchodem, mohlo se dítě naučit, že emoce jsou nebezpečné. Okno tolerance se pak může zúžit. Pro takového dospělého člověka pak stačí pouhý zvýšený hlas partnera, unavený pohled nebo tichá poznámka k tomu, aby jeho organismus rychle vyletěl do paniky nebo zamrzl v otupělosti.

Zúžené okno tolerance je úzce propojeno s jádrovými emočními zraněními, která v sobě nosíme.

Prvním z nich je zranění konflikt je nebezpečný. Lidé s tímto zraněním mají okno tolerance v oblasti neshod mimořádně úzké. Jakýkoli náznak napětí pro ně znamená katastrofu, a tak okamžitě spadnou do poddajnosti nebo do úplného zamrznutí.

Druhým je potřeba kontroly. Když se věci nevyvíjejí podle plánu, vystřelí nervový systém okamžitě do hyperarousalu a snaží se získat kontrolu křikem, organizováním a tlakem na druhé.

Třetím je zranění blízkost mě pohltí. Požadavek na sdílení pocitů a intimitu posílá vyhýbavého člověka přímo do hypoarousalu, kde se odpojí od vlastního těla, aby si zachránil pocit svobody.

Vypadnutí z okna tolerance se obvykle nestane z čistého nebe během jediné vteřiny. Tělo často vysílá varovné signály několik minut předem, jen jsme zvyklí je přehlížet.

Mezi první signály blížícího se hyperarousalu patří zatínání čelistí, zrychlené bubnování prsty do stolu, pocit horka na krku a chuť partnerovi okamžitě skočit do řeči. V hlavě se objeví slova jako „vždycky“, „nikdy“ a „pořád“.

Prvními signály blížícího se hypoarousalu bývají těžké nohy, pocit, že partnerův hlas slyšíte jakoby z dálky za sklem, neschopnost vzpomenout si na správné slovo a touha fyzicky zmizet z místnosti.

Když tyto signály zachytíte v zárodku, můžete rozhovor ještě zachránit. Jakmile však hranici překročíte, je těžké se jakkoli domluvit. V tom okamžiku v místnosti nemluví dva dospělí lidé, ale dvě vystrašené nervové soustavy v pudovém módu přežití.

Když zjistíte, že vy nebo váš partner jste vypadli z okna tolerance, platí jedno pravidlo. Zastavte rozhovor. V tomto stavu se těžko dá vyřešit něco důležitého, můžete si jen ještě víc ublížit.

Prvním krokem je vyhlášení přestávky. Stačí říct jednoduchou větu. Cítím, že jsem teď mimo své okno a nedokážu v klidu přemýšlet. Dáme si dvacet minut pauzu.

Druhým krokem je práce s tělem podle toho, kam jste vypadli.

Pokud jste v hyperarousalu a v těle vám vře energie, potřebujete zpomalit. Využijte techniku dlouhého výdechu, uvolněte ramena a položte si dlaně na břicho. Skvěle pomáhá také chůze nebo pomalé protahování svalů, které pomůže uvolnit napětí.

Pokud jste v hypoarousalu a cítíte otupělost, potřebujete organismus jemně probudit. Opláchněte si obličej a zápěstí studenou vodou, zadupte si nohama do země, protáhněte si prsty na rukou a napijte se chladného nápoje. Změna smyslových vjemů může vrátit energii zpět do těla.

V našem zásobníku praxí k tomuto účelu slouží cvičení Kde teď jsem pro včasné rozpoznání stresu a cvičení Zklidnit dech a oči pro stabilizaci dechu.

Teprve když se tep zklidní, dech prohloubí a do hlavy se vrátí schopnost vnímat souvislosti, můžete se k partnerovi vrátit a v rozhovoru pokračovat.

Cílem není nikdy v životě nevypadnout z okna tolerance. Cílem je toto okno postupně rozšiřovat a zkracovat dobu, kterou potřebujete k návratu do klidu.

Každá partnerská neshoda, kterou dokážete včas přerušit a ve které zažijete, že po přestávce dokážete mluvit v klidu, vaše okno tolerance o kousek rozšíří. Mozek si může začít ukládat novou zkušenost, že konflikt nemusí znamenat zničení vztahu a že emoce druhého člověka se dají přežít bez boje i bez útěku.

Postupně tak můžete vybudovat vnitřní stabilitu. Můžete zjistit, že skutečná zralost nespočívá v potlačování hněvu nebo strachu, ale ve schopnosti tyto emoce v těle unést a zůstat přitom v bezpečném kontaktu se sebou i s partnerem.