top of page
Vyhledat

Jak zvládnout citlivost na odmítnutí?


Citlivost na odmítnutí je velmi rozšířeným problémem a mnoho lidí se neustále snaží se jí zbavit. Jenže tradiční způsoby řešení tohoto problému nejsou vždy účinné. Často slýcháme radu "s opakováním roste odolnost” , ale tento přístup se ukazuje jako vysoce stresující a nepraktický. Za citlivostí na odmítnutí stojí důležitá informace pro nás. Jak tedy můžeme citlivost na odmítnutí efektivně zvládat?


Co se v článku dozvíte:


  • Jak můžeme efektivně zvládnout citlivost na odmítnutí?

  • Odkud pramení naše obavy z odmítnutí?

  • Jaké strategie obrany existují proti pocity odmítnutí?

  • Co přesně znamená 'cyklus citlivosti na odmítnutí' a jak funguje?

  • Jak lze tento cyklus citlivosti na odmítnutí přerušit?

  • Jak můžeme překonat strach z upřímné komunikace?

Odkud pocházejí naše obavy z odmítnutí?

Naše citlivost na odmítnutí často pramení z vnitřních obav a negativního sebehodnocení. I když na jedné straně stojí zcela racionální otázka "Proč by mě někdo odmítal?", naše podvědomí k němu přidá spoustu zdůvodnění. Ať je to již přesvědčení, že jsme smolaři, anebo nedostateční, vychází z anšeho vnitřního nastavení, ne z reality, která se před námi odehrává.


Klíčem k překonání této citlivosti je proto pochopit, kde se tento myšlenkový vzorec vzal. Můžeme jej vnímat jako určitou část naší osobnosti, která v nás žije, která se zrodila kdysi v našem životě. Tato část je v nás stále živá a čeká na svou integraci. Chce po nás naši pozornost.


Se strachem z odmítnutí jsem se potýkal od svého dětství. Nejprve jsem jej tak nevnímal. Považoval jsem se prostě za jiného, kterému ostatní děti nebo dospělí nerozumí. Stahoval jsem se kdykoli, kdy se mne někdo na něco bližšího zeptal, anebo se o mne zajímal. Vytvořil jsem is vlastní svět plný hrdinů a nestvůr. Teprve s příchodem dopělosti se začala projevoat nová strategie. Zjistil jsem, že být v pozici leadera je o něco výhodnější než pozice outsidera. Neuvěomival jsem si ale, že je to vbledě modrém to samé a propast mezi mnou a ostatními dostala jen jiné jméno. Neuvědomoval jsem si, že že má "výjimečnost" je projev mé zraněné části, která stále prožívá bolest z bolestných zážitků odmítnutí ze strany rodičů. Za velkým manažerem byl malý smutný kluk.



Možná jste někdy v minulosti zažili těžké odmítnutí, které ve vás zanechalo hlubokou jizvu. Anebo jste byli dlouhodobě vystaveni odmítání od někoho důležitého ve vašem životě - rodičů, partnerů nebo přátel. Tyto zkušenosti vás naučily považovat odmítnutí za velmi bolestnou a nebezpečnou zkušenost, před kterou se musíte chránit. Mysl prožívající neřešitelnou bolest si vytvořila tzv. copingovou strategii. Vytvořila přesvědčení, že s vámi či se světem není něco v pořádku, aby vás před opakováním bolesti mohla uchránit. Ta část vás, která prožívala pocity puštění a odmítání se stáhla do podvědomí. Skryla se. A vznikla nová část. Taková, která je připravena bojovat či utéct při sebemenším náznaku, že by něco takového mohlo nastat. Takhle nastavený a výkonný tým tak funguje ve vašem životě, cítění a chování. Na jednu stranu to s vámi myslí dobře, na stranu druhou vám docela dost zásadně omezuje možnost prožívání života. 


Strategie obrany

Jak taková adaptační strategie může vypadat? Naše mysl je na jednu stranu velmi vynalézavá, co se týče tvorby různých příběhů a zdůvodnění. Může vám například naservírovat přesvědčení, že lidé jsou nedůvěryhodní.  Že mít blízké vztahy je cesta do pekla. Také vás může přesvědčit, že s vámi není něco v pořádku, že jste jiní. Anebo naopak, že si zasloužíte víc, že jste skvělí a lepší než ostatní lidé, že na vás někdo čeká někdo lepší. Či ve vztahu s druhým člověkem spouštět úzkost a přesvědčit vás, že váš partner vás stejně hodlá opustit. Za těmito komplikovanými příběhy je ale jednoduché nastavení vašeho nervového systému, který rozeznává v běžné situaci nebezpečí. Autonomní nervový systém se vás snaží chránit tak, jak nejlépe dokáže - útěkem, anebo útokem, tzv. fight/flight strategií. Bude to dělat tak dlouho, dokud nedodje k zážitku bezpečí. K prožitku toho, že situace, kterou prožíváme jako nebezpečnou, je vlastně bezpečná. Ze namísto odmítnutí dojde k překvapivému přijetí.


Čím více se objevují pocity odmítutí, které si buď sami intrepretujeme, anebo nám je okolí nadělí na základě naší podivné adaptační strategie, tím více se tento vzorec posiluje. Právě proto na první pohled “strategie silných lidí”, tedy se tomu prostě vystavit opakovaně, nebo tím prostě projít, jednoduše  nefunguje. Je to stejné jakobychom se snažili svou zlomenou nohu vyléčit tím, že na ni budeme opakovaně skákat. To není dobrý nápad. 


Bylo to někdy na vysoké škole, kdy jsem zjistil, že záměrná snaha o odmítnutí ze strany druhých lidí, například přehnanou arogancí a sbevědomím, mi může přinést pocit relativního bezpečí. Odmítnou jako první se zdála dobrá strategie. Ve výsledku vedla ale k obrovskému množství povrchních známostí a pocitům úzkosti z osmělosti, které jsem tlumil jak jinka než povrchní zábavou v party životě. Thedejší život to ještě umožňoval a dokonce podporoval. Bylo opojné být ve středu dění. Role "lva salonů" mne ale přivedla k bodu, kdy mi už nepřinášelo pocit uspokojení vůbec nic. Dostavilo se vyhoření. Prázdnota a ztráta smyslu. Tehdy jsem začal tušit, že se zde vůbec nehraje o to, abych byl konečně šťastný.


Posilování expozicí toho, čeho se obáváme může totiž fungovat jen v případě, pokud naše zkušenost byla zpracovaná a my jsme získali pocit kompetence. Tedy jen v případě, že již došlo k prožitku toho, že tam, kde jsme se báli odmítnutí, došlo naopak k přijetí. Cesta k tomuto prožitku ale není tak přímá, jak se nám může zdát. Zatím zústaňme v našem cyklu a pojďme se na něj podívat blíž.


Cyklus citlivosti na odmítnutí

Když jsme citliví na odmítnutí, často se snažíme toto nepříjemné téma "vyřešit" a zbavit se tohoto pocitu. Jenže jak se ukázalo, metoda "získejte tlustou kůži a nechte se odmítnout znovu a znovu" je velmi těžko proveditelná. Představa opakovaného odmítnutí a několik dní či týdnů následného trápení je děsivá.


Když se pak odmítnutí doopravdy stane, začneme často reagovat způsoby, které naše situaci jen zhoršují. Buď pocity bolesti a zármutku potlačíme a necháme je v sobě dusit i několik týdnů. Nebo se naopak začneme chovat chladně k lidem, kteří nás (podle našeho subjektivního vnímání) odmítli.


Tento způsob chování pak často vede k dalšímu odmítnutí ze strany přátel nebo potenciálních partnerů. Nechápu totiž, co se uvnitř nás děje. Uzavíráme se do začarovaného kruhu citlivosti, kterou sami živíme svými reakcemi.

Tabulka - typický cyklus citlivosti na odmítnutí

Fáze

Co se děje

1. Odmítnutí (reálné nebo domnělé)

Někdo nebo něco vás odmítne, nebo si vyložíte neutrální situaci jako odmítnutí.

2. Bolestný prožitek

Odmítnutí nebo signál odmítnutí ve vás vyvolá pocity bolesti, smutku a vzteku.

3. Potlačování emocí

Tyto nepříjemné pocity dusíte v sobě dny nebo týdny, což vám ničí náladu a psychickou pohodu.

4. Chladné chování

Nakonec své emoce už neudržíte pod kontrolou a začnete se chovat chladně nebo odmítavě či naopak úzskostně k lidem ve svém okolí.

5. Další odmítnutí

Vaše chování odrazuje lidi ve vašem okolí, což pro vás znamená další odmítnutí, které vás vrací na začátek cyklu.

Jak tento cyklus zastavit?

Jak už bylo řečeno, důležité není jen změnit své vnitřní prožitky nebo své chování. Klíčem je pracovat na svém vnímání situací tak, abychom vlastně vůbec mohli umožnit zážitek, že nejsme odmítnutí. Prvním úkolem je kriticky přezkoumat, co vlastně vnímáte jako odmítnutí.


Zeptejte se sami sebe:


  • Co se přesně stalo?

  • Proč moje mysl tuto situaci interpretuje jako odmítnutí?

  • Jaké jsou jiné možné vysvětlení, než že jsem byl/a odmítnut/a?

Zkuste si představit, že sedíte v kině a pozorujete své vlastní myšlenky. Buďte objektivní a posuzujte je chladně a realisticky. Vše, co se snažíte potlačit, se nakonec stejně vynořuje, takže nechte své negativní myšlenky bublat na povrch a pozorně je sledujte.

Tento postup vám pomůže včas zachytit ty okamžiky, kdy si ve své mysli začínáte konstruovat příběhy o odmítnutí. Můžete ho tak zastavit ještě předtím, než se naplno rozvine do dalších stupňů cyklu.


Po svém vyhoření jsem hledal smysl ve všem možném. Abusrdní zážitky, umění, filozofie, spiritualita. Nic z toho ale netvralo déle než pár týdnů. Uzavíral jsem se do sebe. Dostavil se syndrom "impostor", syndrom podvodníka. A také přesvědčení, že vše a všichni světě jsou iluze a hra se stíny. Seděl jsem sám na gauči a zvažoval, co vlastně dál. Nic nebylo skutečné a o nic nemělo důvod se zajímat. Nešlo to dopředu, zpět, ani začít, ani skončit. Bylo mi to tak bolestně jedno. Cítil jsem jeidnou potřebu. Zaž´t opravdovost. Dostat ze sebe ten přetlak. A tehdy přišlo něco, co můžu po važovat za zázrak dodnes. Vzal jsem tužku a papír. A začal psát. Mým společníkme se na dlouhou dobu stal deník. Jediný "partner", u kterého jsem se nemusel obávat, že něco nesnese. Nemusel jsem přemýšlet nad tím, jak se před svým deníkem tvářit a jak řídit nás vztah. Dokázal jsem se otevřít a začal psát. Stránky se postupně zaplnily upřímným přiznáním pocitů. A já poprvé zaznamenal změnu. Neustálé napětí se snížilo. Mohl jsem zase dýchat.


Jak napomoci léčivé komunikaci? Žijeme ve vztazích

Naše vnímání sice můžeme do značné míry kontrolovat sami, ale ne vždy to stačí. Často je nezbytné probrat vzniklou situaci druhým člověkem a osvobodit se tak od nedorozumění.

Zážitek, který neodpovídá tomu, co očekáváme, v nás spouští doslova přestavbu nervových spojení. Nazýváme jej emoční korektivní zkušenost. Chce od nás i od druhých ale něco, co není samozřejmé. Autenticitu a soucit. 


Autenticita je svoboda

V první řadě autenticita. Své pocity se snažíme skrývat. Hrajeme obrannou hru. Nechceme se necaht překvapit. Ale zde je právě klíč. Nepřijímáme své pocity, a tak je nemůže přijmout ani ten druhý. Stavíme si tak přímo scénář vedoucí k tomu, že budeme odmítnuti. Pokud se dokážeme otevřít a jednoduše přiznat, co se v nás děje za obavy, můžeme se dočkat i situace, kdy nám ten druhý pomůže obavy vyvrátit. Můžeme zajistit to, že budeme přijati. Tedy do takové míry, jak emocionálně vyspělý je náš protějšek. Na druhou stranu, pokud to nezkusíme, tak to nezjistíme.


Když někomu vysvětlíte, co pro vás daná situace znamená, můžete předejít mnoha zbytečným konfliktům. Druhý člověk často vůbec netuší, jak moc některé jeho chování může být pro vás důležité a jaké může vyvolat pocity.

Například vás může ranit, když vám partner nezatelefonuje přes noc s přáním dobré noci. Ale on si toho možná vůbec nevšimne. Pro něj to není tak důležité a je zcela zabraný do jiných myšlenek. Když mu to vysvětlíte a promluvíte spolu otevřeně, může se to změnit a přinést menší citlivost v budoucnu.



Soucit jako magie

Soucit není lítost. Soucit je schopnost přijmout, že podobné pocity máme všichni. Nejsme lepší ani horší. Podle filozofie IFS (Internal Family Systems) není ani nic jako nějaký jeden náš charakter. Jsme soubrem různých osobností. Do emocionální intelignece patří si uvědomit, že my nejsme naše pocity. Jestliže má někdo druhý před námi emocionální break down, anebo se bojí něčeho, co my ne, neznamená to, že jsme lepší. Anebo, že se máme bát. Pokud se na druhého podíváme tak, jako na sebe, dokážeme se vcítit do pocitů a nehodnotíme je, umožňujeme právě vyléčení, přijetí. Platí to nejen pro ostatní, ale pro nás samotné. 


Abychom dokázali svůj pocit odmítnutí překonat a zvládnout jeho kořeny, potřebujeme zažít pocit přijetí. V první řadě od sebe. V druhé řadě od druhého člověka.

Naše společnost je masírovaná “správnými vzorci”, “red flagy”, výběrem správných partnerů. Tenhle odmítavý způsob je ale de facto patologický. Rozděluje nás, nespojuje a zamezuje tomu, abychom emocionálně rostli. 


Naším úkolem na jedné i na druhé straně je právě nebát se otevřít. A nebát se toho, když se nám někdo otevře. Je to jedna z nejvíce odvážných věcí, které můžeme udělat. Přiznat si, že jsme člověkem. Zkuste překonat své návyky a otevřeně druhému sdělit, co se ve vás děje. Jaké máte obavy, co cítíte. Možná se dočkáte zázraku, kdy i váš protějšek roztaje, a s úlevou také vystoupí ze své hry, aby byl člověkem.


S deníkem jsem strávil skoro rok. Můj život připomínal život mnicha a spisovatele v jednom balení. Něco se ale skutečně změnilo. Se zkušeností, že mohu konečně formulovat, co se ve mně děje za skutečné pocity, jsem začal zkoušet podobně sdílet i ostatními. Nakonec jsem dokonce překonal svůj největší strach - ze závazku s jedním člověkem. A setkal se se ženou, které jsem vše postupně svěřil. Rozhodně jsem u toho nebyl v zenovém módu a celé tělo se mi kroutilo očekáváním bolesti, ale věděl jsem, že to chci jinak. Stal se zázrak. Nejenže neutekla, ale navíc zůstala a dalších několik let náš vztah pokračoval. A já poprvé zažil, jaké to je se uvolnit. A být.


Překonání strachu z upřímné komunikace

Pro mnohé lidi citlivé na odmítnutí je otevřená komunikace jednou z největších výzev. Mají obavy z možnosti, že druhá strana nejenže jejich potřeby nepřijme, ale možná je dokonce odmítne.


Skryté pasivně-agresivní chování, jako například dávání druhé straně "naschvály", se může jevit jako bezpečnější strategie. Pokud pochopení nevyjádříte přímo, zachováváte si určitou dimenzi nejistoty a mlhavosti, ve které "totální" odmítnutí nehrozí.

Je však důležité naučit se těmto obavám čelit. Pamatujte, že když své potřeby a pocity přiměřeným způsobem nesdělíte, nebude o nich nikdo vědět a nemůžete očekávat jejich naplnění. Otevřená komunikace je skutečnou cestou k řešení a může vás osvobodit z pasti vlastních domněnek.


Jednou z cest, jak se autenticky oteřít, je také spoupráce s koučem nebo terapeutem. To je právě podstata terapie. Zažít bezpečný prostor bez rizika hodnocení, kdy své pocity můžeme pojmenovat a zjistit, že nevedou k tomu, čeho jsme se obávali.


Závěrem je třeba zdůraznit, že citlivost na odmítnutí není nějakou vaší vadou nebo charakterovou slabostí. Je přirozenou obrannou strategií, kterou si váš mozek osvojil na základě minulých zkušeností. Není snadné s tím bojovat, ale pokud se zaměříte na své vnímání situací a naučíte se více komunikovat, můžete tento problém účinně překonat. Buďte k sobě shovívaví a dejte si čas. Postupné kroky vás povedou k lepší psychické odolnosti a vztahům založeným na porozumění.


Potýkáte se s podobnými pocity? Dobře je znám. Přeji vám hodně odvahy se otevřít a zažít svobodný nádech. Pokud máte chuť, ozvěte se mi, společně to můžeme změnit.





Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše
bottom of page