Strach z konfliktu„Konflikt je nebezpečný“

Stačí náznak napětí, a to i takového, které se člověka netýká.

• Zvýšený hlas, i cizí, třeba u sousedů nebo na ulici.
• Nesouhlas blízkého člověka nebo jeho podrážděný tón.
• Odchod druhého z místnosti, bouchnutí dveřmi, mlčení.
• Chvíle, kdy by bylo potřeba říct, co vadí.
• Kritika v práci nebo napjatá porada.

Tělo reaguje dřív, než člověk stihne situaci posoudit. Zvednou se ramena, zadrží se dech, v břiše se objeví tíha, která vydrží ještě hodiny po tom, co je klid.

Dezorganizovaný attachment styl upřednostňuje stabilitu. Spor ji ohrožuje, a tak nastoupí jedna ze dvou starých reakcí, ustoupit, nebo ztuhnout. U úzkostného attachment stylu má navrch pocit ohrožení a přehluší úsudek, že jde jen o obyčejný nesouhlas.

Když napětí vyroste, tělo je zaplavené. V zaplaveném těle se hůř myslí i poslouchá. Věty jako „už nikdy“ nebo „takhle to dál nejde“ pak znějí jako závěr, přitom jsou hlasem poplachu.

Cílem je napětí zabránit, nebo ho co nejrychleji ukončit.

• Ustupování. Co vadí, člověk nechá plavat, ať není dusno. Ustoupí, i když si myslí, že pravdu má on.
• Ztuhnutí. Ve vyhrocené chvíli nejde mluvit ani myslet. Člověk se odmlčí nebo odejde.
• Uklidňování druhých. Snaha napětí rozpustit, omluvit se nebo situaci odlehčit, i když za ni nemůže.
• Vyhýbání se tématům. Některé věci se ve vztahu roky neotevřou, protože by mohly vést ke sporu.
• Rychlé vyhrocení. U někoho strach vede k opaku. Napětí nevydrží, a tak spor rychle vyhrotí, aby už byl za ním.

Tělo, které zažilo nebezpečný hněv, hází do jednoho pytle tři věci, které se navenek podobají a přitom jsou úplně jiné.

Konflikt je domlouvání hranic, tedy kde končí jeden a kde začíná druhý. Jeden chce k moři, druhý na hory. Jednomu vadí pozdní příchody. Konflikt je přirozená a zdravá součást blízkosti. Páry, které se nikdy nepřou, nejsou nutně šťastnější. Často v nich jen jeden mlčí.

Drama vypadá jako konflikt, ale cíl má jinde. Výčitky, řeči o rozchodu, bouchnutí dveřmi, mlčení na truc, žárlivá scéna. V attachmentu se tomu říká protestní chování. Navenek se řeší, kdo má pravdu, nebo jestli se rozejít, skutečným cílem je ale blízkost a ujištění. Drama rozplete otázka, co je skutečným cílem toho, co člověk dělá.

Boj je něco třetího. Domlouvání hranic i volání o blízkost se v něm mění v přetahování o to, kdo má navrch.

Strach z konfliktu tyhle tři věci často míchá dohromady. Tělo, které kdysi zažilo boj, čte i obyčejné vymezení jako nebezpečí.

Typicky tam, kde byl hněv dospělých děsivý. Křičelo se, bouchalo dveřmi nebo se pak dlouho nemluvilo. Hlavně ale po hněvu nepřicházelo usmíření. Spor se neuzavřel, jen zapadl.

Dítě tak vidělo jen první polovinu sporu, jak se rozjíždí. Jak dobře končí a jak se lidé k sobě vracejí, mu nikdo neukázal. Odneslo si pravidlo, že zvýšený hlas znamená, že přijde něco zlého.

Ustoupit nebo ztuhnout kdysi chránilo před tím, aby se hněv dospělých obrátil proti dítěti, a před ztrátou blízkosti, která po sporu hrozila.

Mozek je v tomhle nastavený na jistotu. Raději vyhlásí stokrát falešný poplach, než aby jednou přehlédl skutečné nebezpečí. Proto reaguje i na zvýšený hlas za zdí, který s člověkem nemá nic společného.

Když se napětí díky ustoupení rozplyne, přijde úleva, a ta celý vzorec posiluje. Cenou je, že důležité věci zůstávají neřečené a hranice ve vztahu se nikdy pořádně nedomluví.

Tělo pak nemá šanci zažít, že nesouhlas může dobře skončit. Rozumné „o nic nejde“ poplach nepřehlasuje.

Stabilní páry se od nestabilních neliší počtem sporů. Liší se tím, jestli se po sporu umějí vrátit k sobě. Právě tahle zkušenost člověku se strachem z konfliktu chybí.

Blízký člověk zvýšil hlas a odešel do vedlejší místnosti. Strach k tomu přidá „teď přijde něco zlého, musím ustoupit“. Tahle věta patří k jiné kuchyni a jiným dveřím.

Očekávání se mění novou zkušeností, a to jen v klidu, protože v zaplaveném těle se nic nového nenaučí. Osvědčuje se pauza zhruba patnáct minut, než se tělo zklidní, a potom návrat k tématu. Každý spor, po kterém přišel návrat, je pro nervový systém nová informace.

Postup stojí na jednom pravidle. Vztah se řeší jen z klidu.

1. Poznat zaplavení. Bušení srdce, horko, ztuhlé tělo nebo potřeba utéct znamenají, že teď se nedá nic vyřešit.
2. Ohlásit pauzu s návratem. Například „potřebuju čtvrt hodiny, pak se k tomu vrátím“. Bez návratu by pauza vypadala jako útěk.
3. Zklidnit tělo. Prodloužený výdech, pohyb, chvíle o samotě.
4. Vrátit se k tématu. Krátce a v klidu. Právě návrat je zkušenost, která tělu chybí.
5. Rozlišit, o co jde. Konflikt o věc, drama, které volá o blízkost, nebo boj o to, kdo má navrch.

Každý spor, po kterém přišel návrat, strach z konfliktu oslabí. Na zaplavení i na delší práci se spory jsou v Praxích pro sebe postupy (První pomoc, Pro trvalou změnu).

Praxe pro sebe · Konflikty a strach z konfliktu

Nejčastěji se objevuje u dezorganizovaného attachment stylu, kde blízký člověk mohl být zdrojem bezpečí i strachu zároveň, a u úzkostného attachment stylu, kde spor ohrožuje blízkost.

Které zranění stojí za vaším strachem ze sporů, ukáže attachment test. Spory se dají probrat i osobně, v klidu a mimo vztah.

Chci se osobně poradit · 30 minut online, nezávazně

Související čtení. Jádrová zranění potřeba mít vše pod kontrolou a neumím říct ne, dále jak zvládat konflikt ve třech krocích a spirála zraňování.