Dezorganizovaný attachment styl

Ze čtyř attachment stylů je dezorganizovaný nejhůř čitelný, a to i pro člověka, který ho má. Kdo má úzkostný styl, obvykle o sobě ví, že se bojí opuštění. Kdo má vyhýbavý, ví, že potřebuje prostor. Člověk s dezorganizovaným stylem chce obojí, střídavě a někdy během jednoho dne, a sám nechápe, proč ho tentýž člověk jednou přitahuje a podruhé v něm budí strach. Tenhle článek vysvětluje, odkud to střídání pochází a proč v něm je logika, i když zvenku ani zevnitř tak nepůsobí.

Pro ty, kdo s attachmentem začínají, stačí na začátek jedna myšlenka. Malé dítě z toho, jak blízcí reagují na jeho pocity, odvodí závěr o sobě a o druhých a podle něj si vytvoří obranu, která má zabránit tomu, aby se opakovalo, co bolelo. Té obraně se říká attachment styl a podrobně ji vysvětluje článek Co je attachment styl. U dezorganizovaného stylu zní závěr „já nejsem ok a ty nejsi ok“. Blízký člověk byl pro dítě bezpečím i strachem zároveň, a tak obrana vede dvěma opačnými směry.

Nejvýraznějším znakem je rozpor mezi tím, po čem člověk touží, a tím, co pak udělá. Stojí o partnera, a když se partner přiblíží, ozve se chuť odejít. Jakmile partner poodstoupí, touha se vrátí a s ní strach, že o něj přijde. Navenek to vypadá jako rozmar. Ve skutečnosti mají oba pohyby stejnou příčinu. Blízkost je pro tohoto člověka potřeba a zároveň signál nebezpečí.

V chování se to ukazuje na obyčejných věcech. Den po hezkém večeru přijde potřeba se stáhnout. Na schůzku se člověk týden těší a den předem ji zruší, pak cítí úlevu a do večera stesk. Ráno napíše, že mu partner chybí, a večer nebere telefon. Jindy pošle pět zpráv po sobě a potom se několik dní neozve. Partnerova laskavost v něm vzbudí spíš podezření než radost a klidné období ve vztahu přinese místo úlevy ostražitost.

Pocity přicházejí ve dvojicích, které si odporují. Touha po blízkosti a strach z ní jsou tu ve stejnou chvíli a člověk neví, kterému z nich věřit. K tomu se přidává stud, tichý dojem, že je s ním něco v nepořádku, i když pro to nemá žádný konkrétní důvod. Vřelost se během chvíle změní v chlad nebo ve zlost a člověka to zaskočí stejně jako partnera.

Tělo bere blízkost i odstup jako poplach. Srdce buší, a přitom člověk ztuhne a nedokáže promluvit. Někteří lidé popisují, že jsou v takové chvíli kus od sebe a zvuky k nim doléhají jakoby z dálky. Člověk se lekne nečekaného doteku i zvýšeného hlasu. Po blízkosti přichází únava, a to i po blízkosti, která byla příjemná.

Myšlenky, které se u tohoto stylu vracejí, jdou proti sobě.

• Pojď ke mně.“ a vzápětí „Nech mě být.
• Tohle se zase pokazí.
• Až mě pozná doopravdy, odejde.
• Za tou laskavostí něco bude.
• Nevím, co vlastně chci.
• Když to nepohlídám, rozpadne se to.

Kdo si není jistý, ke kterému stylu má nejblíž, dostane orientační odpověď v attachment testu. Většina lidí v sobě nese prvky víc stylů a test ukáže poměr.

Přednosti a potíže mají u dezorganizovaného stylu stejný původ. Člověk, který zná zevnitř touhu po blízkosti i útěk před ní, rozumí úzkostným lidem i vyhýbavým, protože prožívá obojí. Napětí v místnosti zachytí dřív než ostatní, všimne si změny nálady, kterou jiní přehlédnou, a pozná, když někdo nemluví upřímně. Bolesti druhých rozumí do hloubky. K pocitům i k myšlení má přístup, takže umí vidět situaci z obou stran, i když ne v jednu chvíli. Prožívá silně, dokáže být velmi vřelý a od lidí, na kterých mu záleží, neodchází snadno ani tehdy, když je vztah těžký.

Cenou je hlavně únava. Blízkost stojí hodně sil, i když je dobrá, protože tělo při ní hlídá nebezpečí. Laskavost se přijímá těžko. Rozhodnutí, která padnou ve chvíli poplachu, člověk později mění, a tak jsou nejisté i společné plány. Stud zablokuje i věci, které by se daly říct úplně klidně. Partner se ve střídání nevyzná a vyčerpá se stejně jako ten, kdo střídá.

Každý člověk se ve vztazích opírá o dvě věci. O to, co prožívá, a o to, co si o situaci myslí a co o ní ví. Prvnímu se tady říká pocity, druhému myšlení. Člověk s jistým attachment stylem má obojí po ruce současně. Cítí strach a zároveň o něm dokáže uvažovat. U nejistých stylů se obrana opře hlavně o jednu stránku. Úzkostný styl dává přednost pocitům, vyhýbavý myšlení.

Dezorganizovaný styl žádnou přednost nemá. Pocity i myšlení bere stejně vážně a k oběma má přístup. Jen ne v tutéž chvíli. Přepíná mezi nimi rychle a pocit pak stojí proti myšlence. Pocit hlásí, že je partner nablízku a že je to dobré, a za pár minut myšlení přinese důvody, proč mu nevěřit. Jindy je to obráceně. Myšlení ví, že je partner spolehlivý, a pocit hlásí nebezpečí. Každá stránka vyhraje v jiné chvíli, a proto se mění i rozhodnutí. Uvnitř je zmatek, ve kterém člověk neví, kterému signálu věřit, a zvenku se to jeví jako nevyzpytatelnost.

Za tím stojí závěr, ze kterého styl vychází. „Já nejsem ok“ znamená, že s mými pocity a potřebami není něco v pořádku. „Ty nejsi ok“ znamená, že se na druhého v potřebě nedá spolehnout, a to ani na toho, ke komu člověk chce nejvíc. Úzkostná obrana se opírá o druhého a vyhýbavá o sebe. Dezorganizovaná nemá pevnou oporu ani v jednom, a proto zkouší obě cesty. Na prvním místě je pro ni stabilita a nejvíc ji rozhodí nepředvídatelnost, tedy chvíle, kdy se nedá odhadnout, co druhý udělá.

Dezorganizovaný attachment styl vzniká v dětství, ve kterém blízký člověk znamenal bezpečí i strach zároveň. Dítě, které se bojí, jde k tomu, u koho hledá ochranu. Pokud je ten člověk nepředvídatelný, pokud z něj jde strach nebo je sám v nouzi a ochranu dát nemůže, dostane dítě dva opačné povely najednou, jít blíž a utéct. Splnit oba nejde. Výzkumníci Mary Mainová a Erik Hesse popsali, že se v takové situaci obě jednoduché obrany dítěte rozpadnou. Odtud název. Dezorganizace znamená, že se obrana nemohla uspořádat do jednoho směru.

U části dětí s tímto vzorcem výzkum zaznamenal, že kolem šestého roku začnou řídit dospělé, buď starostlivě, nebo panovačně. Řízením si vytvářejí aspoň nějakou předvídatelnost. Kim Bartholomewová a Leonard Horowitz v roce 1991 popsali u dospělých příbuzný vzorec, pro který se dnes používá název bojácně vyhýbavý attachment styl. Oba pojmy si jsou blízké, totožné nejsou.

Dospělý, který byl pro dítě nepředvídatelný, to obvykle neměl ve své moci. Mohl na něm ležet stres nebo vlastní strach, se kterým si nevěděl rady. Roli hraje i tíha okolností, se kterými se rodina potýkala. Odborníci, kteří se dezorganizací zabývají, upozorňují, že z ní nejde zpětně vyčíst, co přesně se v rodině dělo (Granqvist a kolegové, 2017). Přepínání bylo tehdy tím nejlepším, co dítě v takovém prostředí mělo. Attachment styl není diagnóza a nic neříká o hodnotě člověka. Jak dětství souvisí s dospělými vztahy obecně, rozebírá článek Vztahová vazba, most mezi dětstvím a dospělými vztahy.

Z takové zkušenosti si člověk odnáší čtyři jádrová zranění. Každé má svou větu, která se ozve v těžké chvíli. Člověk ji ani nevysloví, a přesto se podle ní řídí. Objevují se i u jiných stylů, k dezorganizovanému ale patří tyto čtyři.

Stud a hanba se ozývá větou „já jsem chyba“. Malé dítě, jehož blízký člověk se mění bez jasného důvodu, hledá ten důvod v sobě, protože jiné vysvětlení zatím nemá. V dospělosti se stud ozývá ve chvílích, kdy člověka někdo poznává blíž. Odtud obava, že až ho partner pozná doopravdy, odejde.

U zranění Konflikt je nebezpečný zní věta „teď přijde něco zlého, musím ustoupit“. Tělo čte i obyčejný nesouhlas jako ohrožení a čeká, že spor skončí rozchodem nebo křikem. Nastoupí stará reakce, ustoupit nebo ztuhnout, a někdy výbuch, který překvapí i samotného člověka. Přitom spor patří ke každému vztahu. Je to způsob, jak si dva lidé domlouvají, kde končí jeden a začíná druhý.

Zranění Lidem se nedá věřit má větu „lidé dřív nebo později zradí“. Kdo zažil, že nejbližší člověk byl zároveň zdrojem strachu, nemá důvod čekat, že u ostatních to bude jinak. Za laskavostí hledá skrytý úmysl a sliby bere s rezervou. Na otázku, proč nikomu nevěří, má odpověď ve vlastní historii.

Ke zranění Musím mít všechno pod kontrolou patří věta „když to nepohlídám, pokazí se to a nezvládnu to“. Kontrola nahrazuje stabilitu, kterou kdysi nikdo nezajistil. Změna plánu rozhodí, překvapení nepotěší a nejasná situace vyvolá potřebu převzít řízení.

Mozek pořád odhaduje, co se stane v příští chvíli, a dělá to podle toho, co člověk zažil dřív. Tón hlasu, odmlku nebo výraz tváře vyhodnotí ve zlomku vteřiny. Reakce těla tak přijde dřív, než se k situaci stačí vyjádřit myšlení.

U dezorganizovaného stylu se během dětství uložila předpověď „u toho, kdo je mi nejblíž, najdu bezpečí i strach“. Proto hlásí poplach z obou stran. Když se partner vzdaluje, předpověď varuje, že mizí bezpečí. Když se přibližuje, varuje, že se blíží strach. Ať partner udělá cokoli, tělo má důvod k obraně.

Kromě boje a útěku má nervový systém ještě třetí reakci, zamrznutí. U tohoto stylu má zamrznutí zvláštní místo, protože když nejde utéct ani jít blíž, zbývá ztuhnout. Blízko k němu má pocit odpojení od sebe a od okolí, kterému se říká disociace. Celý poplach stojí hodně energie, a odtud únava i po hezkém večeru. Předpověď je uložená v těle, a proto ji vysvětlení samo nezastaví. Věta „vždyť se nic neděje“ je pravdivá, a přesto poplach nevypne.

V odborné literatuře se rozlišují dva směry obranného chování. Prvnímu se říká aktivační. Nastoupí, když blízkost slábne, a jeho cílem je dostat ji zpátky. Člověk píše, volá, přepisuje zprávu, posílá další pro jistotu a chce si o vztahu promluvit hned. Když to nezabírá, chování zesílí. Zpráv přibývá a objeví se výčitky se slovy „vždycky“ a „nikdy“. Této zesílené podobě se říká protestní chování a je typická pro úzkostný attachment styl.

Druhý směr je deaktivační. Nastoupí, když blízkost roste, a jeho cílem je ji ztlumit. Člověk se odmlčí, vypne telefon, ponoří se do práce nebo do úklidu, po dobrém období začne na partnerovi vidět chyby nebo zruší setkání na poslední chvíli. Tohle chování je typické pro vyhýbavý attachment styl.

Dezorganizovaný styl používá obojí, a důvod, proč se obě obrany střídají, je v nich samotných. Každá přinese krátkou úlevu a úleva vzorec posiluje. Aktivace ale přinese víc blízkosti a s ní poplach z přiblížení, na který odpoví deaktivace. Deaktivace přinese odstup a s ním strach z opuštění, na který odpoví aktivace. Konec jedné obrany je začátkem druhé. Pořadí nejde odhadnout předem, ani zevnitř. Střídání tak samo vyrábí právě tu nepředvídatelnost, kterou tento styl snáší nejhůř.

Člověk s jistým attachment stylem obavu cítí taky. Neobrátí se ale ani k naléhání, ani k útěku. Řekne, co prožívá, počká na odpověď, a když se s partnerem neshodnou, vrátí se po čase k sobě. Právě tímto směrem se dezorganizovaný styl mění.

Většina sporů u tohoto stylu nevzniká kvůli konkrétní věci, ale ve chvíli, kdy se mění míra blízkosti. Partner neví, jestli dnes platí blízkost, nebo odstup. Začne se ptát, naléhat, nebo se sám stáhne. Spor se pak vede o to, co se zase stalo, a odpověď zní, že se nestalo nic kromě toho, že blízkosti přibylo nebo ubylo.

Opakovaně se to ukazuje na plánech. Společný víkend, návštěva u rodiny, rozhovor o tom, kde budou za rok. Člověk kývne a později couvne, někdy na poslední chvíli. Partner to čte jako nezájem. Za couvnutím přitom stojí poplach z toho, že blízkosti bude víc.

Podobně je to s rozhovorem o vztahu. Člověk ho chce, a když přijde, v hlavě je prázdno a slova nejdou. Jindy místo ztuhnutí přijde výbuch, který ho samotného zaskočí.

Nedůvěra se ozývá i tam, kde partner dělá všechno dobře. Laskavost vzbudí otázku, co za ní je, a slib se bere jako něco, co se jednou poruší. Partner, který to myslí upřímně, nechápe, proč dobrá vůle nestačí.

Po usmíření se vrátí blízkost a s ní poplach, a tak smír vydrží krátce. Vztah se rozpadá a znovu skládá, a někdy ho člověk ukončí sám dřív, než by mohl skončit bez něj.

Zvláštní kapitolou je past, do které se dostávají úzkostný a vyhýbavý partner. Jeden se domáhá blízkosti, druhý couvá, a čím víc jeden naléhá, tím víc druhý ustupuje. Rozebírá ji článek Chycení v kolečku. Dezorganizovaný styl se v ní ocitá na obou stranách, podle toho, která obrana zrovna převládá. Jak se jednotlivé styly ve dvojici potkávají, popisuje článek Kompatibilita attachment stylů.

Obrana se neomezuje na partnera. Ozývá se všude, kde na někom záleží nebo kde je člověk na někom závislý. U nadřízených se snaha vyhovět střídá s nedůvěrou. Nejvíc rozhodí nejasné zadání a změny na poslední chvíli, tedy právě ta nepředvídatelnost. Kritika vyvolá ztuhnutí, stud nebo prudkou obranu a člověk se k ní v myšlenkách dlouho vrací.

S přáteli se střídají období. Po blízkosti přijde zmizení a po čase návrat. Kontakt s rodinou bývá nepravidelný, chvíli hustý a pak žádný. Říct si o pomoc je těžké a přijmout ji ještě těžší, protože přijmout pomoc znamená spolehnout se na někoho, na koho se podle staré předpovědi spolehnout nedá.

Předpověď uložená v těle se nepřepíše tím, že jí člověk porozumí. Přepíše ji zkušenost, které tělo uvěří, tedy chvíle, kdy blízkost přijde a strach po ní nepřijde. Rozbor dětství pomůže pochopit souvislosti, sám ale předpověď nezmění. U tohoto stylu jde změna pomalu a jemně, protože poplach hlásí z obou stran a každý krok k blízkosti i k odstupu ho umí probudit. Postup má několik kroků, které na sebe navazují.

Prvním krokem je klid v těle. Nervový systém, který je v poplachu nebo ztuhlý, nepřijme novou zkušenost bezpečí. Pomáhají obyčejné věci, třeba výdech delší než nádech. Při ztuhnutí pomáhá tělo rozhýbat, protože pohyb ztuhnutí uvolní. Součástí kroku je i umět poznat, ve kterém stavu člověk zrovna je, jestli v klidu, v poplachu, nebo ve ztuhnutí.

Druhým krokem je oddělit to, co se stalo, od toho, co tělo předpovídá. Partner odepsal až za tři hodiny, to je pozorování. „Stejně odejde“ je předpověď. Odehrává se v hlavě a nestalo se. Kdo si předpovědi všimne, už v ní není celý. Je i tím, kdo ji pozoruje, a to mu dává chvíli na rozhodnutí.

Třetím krokem je opačný krok, a protože obrana jde dvěma směry, má i on dvě podoby. Když se ozve chuť psát, volat a vyčítat, opačným krokem je patnáct minut počkat a pak poslat jednu zprávu bez nároku na rychlou odpověď, třeba „Myslím na tebe, odepiš, až budeš mít čas.“ Když se ozve chuť zmizet a vypnout telefon, opačným krokem je dát tichu konec, třeba „Potřebuju hodinu pro sebe, v sedm se ozvu.“ V obou případech vztah dostane to, co tenhle styl potřebuje nejvíc, tedy předvídatelnost.

Čtvrtým krokem je opakování. Žádný krok nemusí vyjít hladce. Nová předpověď vzniká ze stovek drobných zkušeností, ne z jednoho velkého zlomu.

Celou cestu podpoří všechno, co vztah a den zpřehlední. Dobrá domluva na tom, jak spolu dva lidé komunikují, jednoduchá pravidla a co nejvíc stability, a to i ve chvílích, kdy uvnitř probíhá zmatek. K tomu krátké, předem ohlášené chvíle blízkosti s klidným člověkem, u kterých je jasné, kdy začnou a kdy skončí. Tělo se při nich učí, že blízkost může skončit bez strachu. Když se jistota vybuduje až v dospělém věku, mluví se o zasloužené jisté vztahové vazbě.

K jednotlivým krokům jsou připravená cvičení v praxích pro sebe. Část z nich je na samotnou chvíli poplachu nebo ztuhnutí, část na týdny, během kterých se pomalu mění předpověď.

Nejvíc bezpečí dává předvídatelnost v obyčejných věcech. Partner předem řekne, kdy odchází i kdy se vrátí. Klidný hlas tam, kde by zvýšený tón rozkolísal tělo. Malé klidné gesto má větší cenu než velké, protože velká laskavost u tohoto stylu vzbudí spíš podezření.

V napjaté chvíli pomáhá pauza s domluveným časem návratu. Tlak na okamžité vyřešení poplach jen zesílí. Když partner zůstane klidný i v neshodě, tělo druhého zažívá, že spor nemusí znamenat nebezpečí. Pomáhají i jednoduchá pravidla, na kterých se oba dohodnou v klidu, třeba jak se ohlásí pauza a jak dlouho smí být ticho.

Dva strachy potřebují dvě různé věty. „Jsem tady a nikam neodcházím“ tiší strach z opuštění. „Klidně si vezmi prostor, na tom, co k tobě cítím, to nic nemění“ tiší strach z blízkosti. Partner tak dodává zkušenost, kterou tenhle styl v dětství neměl. Blízkost, po které nepřijde strach, a odstup, po kterém přijde návrat. V praxi to znamená nepronásledovat, když se druhý stahuje, a neodpovídat chladem, když se přibližuje.

Stabilita vztahu ale nemůže stát jen na partnerovi. Střídání blízkosti a odstupu vyčerpává i jeho a jeho potřeby a hranice mají stejnou váhu. Na změně pracuje ten, kdo styl má, ne jeho partner. Jak dezorganizovaný vzorec vypadá z druhé strany a co potřebuje partner sám, popisuje článek Partner s dezorganizovaným attachment stylem.