Cyklus úzkosti, deprese a vyhoření je velmi zrádný zejména tím, jak lákavě vypadá a jak apeluje na naši výchovu “zatni zuby a běž”. Pokud se však více zaměříme na své pocity, zjistíme náš stav velmi rychle. Pocit vyhoření je totiž otázkou pocitu bezpečí. Bezpečí je stav, ve kterém se dokážeme napojit na ostatní, učit se, vidět nové cesty. Je to dárek od matky přírody, kousek harmonie, kterou nám dává tu a tam ochutnat. A také nám připomíná, že bezpečí je pro nás dostupné všude, pokud jej budeme chtít vnímat. Bohužel v tomto platí beze zbytku, že je to právě naše mysl a vnímání, které nás klamou.
Pocit bezpečí a nebezpečí je základní ukazatel, který je nám daný biologicky na úrovni našeho nervového systému. Dokud jsme žili v divoké přírodě, bylo vhodné při pohledu na cokoli, co bylo větší než my, a mělo vyceněné zuby, utíkat anebo bojovat. Naše mysl nám posloužila dobře. Pokud nám tygr sežral babičku, neměli bychom při pohledu na pruhovanou kůži příliš dlouho analyzovat, zda jde o módní doplněk či ne.
V současném světě je to už zcela jinak. Nebezpečí, která vnímáme, nejsou smrtelná nebezpečí. Jsou to rizika pro náš sebeobraz, pro naši emocionální pohodu. A naopak právě ta skutečná nebezpečí, jako je vyhoření, jsou dokonale naším smyslům skrytá.
Dnešní společnost je zvyklá se motivovat strachem. Ať již je to strach ze špatné známky, daňového přiznání, osamělosti, ztráty partnera či zaměstnání anebo i reklama slibující, že pokud nebudete mít šampon té a té značky, budete vypadat špatně. To vše nám říká, že bychom se měli snažit. Měli bychom dávat pozor. Postupně si tak vytváříme pohled na svět, který je nebezpečnější než divoká příroda. Ale je to tak skutečně?
Pocit nebezpečí nás stimuluje a vede k větším výkonům, ale při jeho nadužívání jako základní motivace nás vede do zhoubného cyklu. Lidé jsou totiž bytosti závislé na pocitu bezpečí. Bez bezpečí nedokáží růst, odpočívat, tvořit a zejména nacházet spojení. Se sebou i s ostatními. Zkusme se podívat do sebe a říct si, zda se cítím skutečně v bezpečí. V práci, doma, ve vztahu. A pokud ne, odkud tento pocit tenze vychází? K čemu nás nabádá?
Volání do zbraně
Vyhoření začíná tam, kde máme z něčeho obavy, a vede nás k ještě větším pochybnostem. Pojďme se na jednotlivé jeho části podívat.
1. Úzkost a motivace strachem
Na počátku jsme vystaveni nejčastěji nějaké větší zátěži, která se vymyká z každodenního života. Může to být nový projekt v práci, příliš mnoho povinností, ale také problémy ve vztazích, strach o finance, onemocnění, stěhování. Cokoli, co je pro nás tak trochu nové a co nás dostává do nekomfotní zóny. Necítíme se v bezpečí. Naše nervová soustava je napjatá, nabuzená, připravená vydat ze sebe co nejlepší výkon. “To dám”, “Stačí jen zabrat” říkáme si třeba. “Zatnu zuby a zvládnu to”. Někdy to zvládneme, někdy, tedy spíše častěji, nás právě tohle hrdinství přivede k porážce od nás samotných.
2. Nasazení a zhroucení
Protože jsme v nebezpečí, připravuje se naše tělo na útěk nebo útok. Mysl po nás chce aktivitu. Stále ještě máme v “nádrži” dostatek emociolnání i fyzické energie. Zvládáme situaci, naše úkoly jeden po druhém, jsme možná i opojení adrenalinem z našeho výkonu. Nadledvinky produkují stresové hormony a my máme hodně energie. Máme také možná i o dost víc odvahy.
Možná se objeví nová informace nebo úkol. Třeba je to i prkotina, jen jednoduše taková, kterou jsme nečekali. Znám také případy, u kterých nastal kolaps ve chvíli, kdy se partner opozdil, nebo nepřijel spoj mhd při cestě na schůzku, či jen díky nevinnému zapomenutí klíčů v kanceláři.
Najednou se dostaví pocit, že tohle už nezvládneme. Nemáme totiž už emocionální rezervu na srovnání se s nečekaným, na nadhled, opravu chyby. Umíme jen jít bežet dopředu za cílem. Chceme zastavit, ale nejde to. Snažíme se odpočinout, ale stále cítíme úzkost. Odpočinek jakoby nebyl možný. Jsme chyceni v kolečku úzkosti a vyčerpání.
3. Přichází deprese a pocit méněcennosti.
Dostavuje velmi silný pocit selhání. I když jsme do našeho cíle dali vše, selhali jsme. Obviňujeme se z chyb, náš vnitřní kritik vede kázání a nedá se utišit, v hlavě se nám rojí všechny scénáře, které jsme kdy nezvládli. Jsme nemožní.. Cítíme se slabí. Nastupuje deprese. Jsme neteční, často spíme déle než je obvyklé, jíme příliš či vůbec, straníme se kontaktů. Stydíme se. Naše sebehodnota je v troskách. V této fázi také nastupují různé druhy sebedestruktivního jednání, ať již užívání alkoholu či omamných látek či sebevražedné myšlenky. Snažíme se snížit, regulovat bolest, kterou neseme uvnitř.
Pokud máme štěstí, pevný bod, k kterému se můžeme v životě vrátit, anebo zázemí, naše emocionální nádrž se znovu naplní, a my znovu nabereme síly. Velmi často si však sebou neseme pocit méněcennosti a strach ze selhání, vinu a pocit méněcennosti. Strach z opakování nás tak vede k dalšímu kroku – návratu na začátek kolečka s ještě tvrději nastavenými podmínkami.
4. Vracíme se zpět do kolečka vyhoření
Vracíme se tedy znovu do světa, na trať. Otřepali jsme se, odpočinuli si, ale možná právě ten hořký pocit ze selhání s námi dál zůstává. Bojíme se jej prožít znovu. Máme strach znovu selhat. Co máme tentokrát udělat lépe? Co má prioritu? Chcem si přece tentokrát dokázat, že to zvládneme, takže dřív to musela být nějaká chyb našeho snažení nebo jsme neměli štěstí. Anebo to bylo něco jiného?
Strach znovu selhat
Vracíme se k našim úkolům, k našemu životu. Naše zkušenost z vyhoření nám říká, že tohle se nám již nesmí stát. A zde také nastává nejčastěji také ta největší chyba našeho vnímání.
Je to právě naše vnímání, které nám servíruje realitu takovou, jakou ji chceme vidět. Pokud si říkáme, že jsme člověk, který musí “něco dokázat, aby” pak nám naše mysl ukazuje svět plný výzev, které nám říkají: “pokud to nedáš, nestojíš za to.”
Právě v tuto chvíli se často rozhodneme poslechnout volání našeho vnitřního kritika a dokázat si, že my na to prostě máme. Zkusíme to znovu a tentokrát budeme ještě výkonnější a na sebe tvrdší. Bereme si zodpovědnost za výsledek.
Vyhoření se tak stává stálým cyklem v našem životě. Není za ním otázka organizace práce, time managementu ani speciální cvičení nám v něm nepomohou. Jsou za ním naše emoce. Náš strach ze selhání a odmítnutí, pocit viny ale i naše sebehodnota. Nejsou to tedy okolnosti, co nás k pocitu vyhoření vedou, a je to vnímání nás samotných a náš vztah k sobě.