Hořlavost – citlivost na vyhoření a prevence vyhoření. Vyhoření III. díl
Emocionální vyhoření není výsledkem toho, že si toho na sebe nakládáme hodně. Je to důsledek naší potřeby “zvládnout hodně”. A důvod, proč tuto potřebu máme, je právě to, co rozhoduje o naší citlivosti vůči vyhoření. Je to často pocit naší nízké sebehodnoty, anebo také viny, který stojí za opakovaným vyhořením. V dnešním díle si řekneme víc o tom, jak vyhoření probíhá a co se dá obecně pro jeho prevenci dělat.
K vyhoření a jeho lákadlům jsme nevíce náchylní v případě, kdy jsme více kritičtí vůči sobě (a tím pádem také k ostatním). Čím více se bojíme odmítnutí, selhání, čím více se snažíme být lepší, tím více se riziku vyhoření vystavujeme. Naše citlivost může být daná také traumatem, aktuálním zdravotním stavem či životními zkušenostmi. Cokoli, co nám říká někde vzadu v naší hlavě, že se musíme více snažit, že musíme dokázat ještě víc, abychom měli hodnotu, nás žene do vyhoření. Možná jsme vyrůstali v rodině, která nám dávala najevo, že si blízkost napřed musíme zasloužit, nebo jsme se rozhodli, že náš život dřív nebyl dostatečný, a musíme na něj jinak. Je to právě tento soudce, který říká: “Běž a nezastavuj”.
Jak na prevenci a odolnost vůči vyhoření?
Prvním krokem ke prevenci vyhoření může být změna našeho náhledu na sebe a svou sebehodnotu. Musíme se opravdu snažit, abychom byli pro někoho, pro něco lepší a dostateční? Nejsme právě takoví již dnes? Co vše jsme již zvládli? Jakým způsobem sami sebe chválíme? Jakou dostáváme zpětnou vazbu? Zkusme si na tyhle otázky skutečně pečlivě odpovědět.
Druhý krok je naučit se poznávat, kdy a kde se cítíme v bezpečí a toto bezpečí ve svém životě záměrně budovat. Je to právě pocit nebezpečí, který nás tlačí k vyšším výkonům. Rozhlédněte se tedy kolem sebe, prohlédněte si svůj život, své vztahy. Kde nacházíte bezpečí? Které okolnosti či lidé Vám naopak pocit bezpečí berou a proč? Které vaše myšlenky a přesvědčení o sobě vás nenechávají v klidu? Pokud dáme pozornost právě pocitu bezpečí ve svém životě, stavíme si oporný systém, který nám pomůže z cyklu vyhoření vystoupit včas.
Pozornost – je to právě naše pozornost, která nám může pomoci do kolečka znovu nenaskakovat. Vyhoření a s ním spojený pocit nebezpečí, úzkosti, strachu nám říká, že musíme něčeho dosáhnout. Jdeme za cílem, výsledkem. Pokud jsme schopni si tohoto cyklu ve svém životě všimnout, je pravděpodobné, že mu odoláme příště lépe. Dáme si pozor na “troubení trubek do zbraně” či mýtus o hrdinovi či hrdince. Naší všímavost také můžeme využít ke změně vnímání svého života. Pokud obrátíme pozornost namísto k výsledku k procesu, přestaneme se upínat k dosěžení tremínu a říkat si AŽ, tak…zjistíme, že každý den uděláme dost. A že je to dost. Nemusíme naše pocity a štěstí odkládat na AŽ. Můžeme žít hned a stejně tak hned si odpočinout.Naše pozornost tak může být na tom, co jsme každý den v rozumné míře pro náš cíl udělali namísto toho, co ještě musíme fakticky udělat, anebo co se vše může zhatit. Můžeme jen to, co můžeme právě teď. Dívejme se tedy na naši každodennost a vnímejme ji jako cestu k cíli. A zde dvojnásobně platí, že jít po cestě je úspěch sám o sobě. Není nutné už být rychle v cíli.
Vyhoření jako učební pomůcka
Vyhoření pro nás může být silnou zkušeností, která nás může hodně naučit. O tom, jaký příběh si o sobě vyprávíme a kam nás vede. Jsou to právě bolestivé pocity strachu ze selhání, odmítnutí, ale také pocit nízkého sebevědomí, co nás do cyklu úzkosti, deprese a vyhoření ženou.